Chcete vědět, jak to průběžně vypadá se členky expedice Na kole napříč jižní Afrikou? Vydejte se s námi na cestu alespoň virtuálně v reportážích přímo z cesty.

Všechny předchozí články z expedice jak o fázi příprav, tak o předchozích zážitcích, najdete zde.

Z Barbertonu nejstaršími horami světa

O pásu hor nad Barbertonem, který tvoří přirozenou hranici mezi Jihoafrickou republikou (JAR) a Svazijskem, geologové tvrdí, že se jedná o nejstarší hory na světě. Laik toho moc nepozná, tak se místní rozhodli udělat kolem čtyřiceti kilometrové silnice na hranici několik naučných zastávek, na kterých hezky vysvětlují jednotlivé geologické pochody na zeměkouli. Asi mysleli hlavně na nás. Cesta je hrozně strmá a máme velké problémy s našimi nákladními koly to stoupání vůbec vyjet.

Ještě, že jsme trénovaní z tahání našich dětí na tyči a na sedačkách. Taková geologická zastávka přijde vhod. Je to rovné, kolo nikam nepadá, člověk si může otřít pot z brýlí a rozhlédnout se trochu v klidu po horské krajině. Místní kopce jsou pokryty převážně trsovitou nyní žlutou seschlou trávou nebo uměle vysázenými borovicovými lesy. Na konci nás čeká malinký pohraniční přechod skrytý v lese. Se Svazijskem máme bezvízový styk, takže odbavení je otázkou pár minut.

Svazijsko

Při obsazování jižní části Afriky Portugalci, ale hlavně Holanďany a Brity nešlo všechno tak snadno. I pro tak velké koloniální mocnosti bylo výhodné mít na horké africké půdě spojence. To si uvědomil i svazisjký král a šikovným lavírováním na poli diplomacie se mu podařilo jeho království udržet nezávislé až do dnešních dnů. Vzhledem k poloze a velikosti země se z ekonomické stránky jedná o přílepek JAR. Mají tu sice svoji měnu, která se nazývá emalangeni, ale je navázána 1:1 k randu z JAR a i tím tu můžete bez obav platit. Nicméně Svazijci jsou na svoje království a svoji identitu hrdí a dávají to najevo od reklamních štítů na místní pivo přes dotazníkovou akci na hranicích až po názor obyčejných lidí, se kterými jsme mluvili. Dominuje zemědělství. V horách se těží dřevo na uměle zalesněných svazích, v údolí se sklízí cukrová třtina a vůně cukrovaru se táhne s dýmem z komínů široko daleko.

Za hranicí nás přivítalo, dnes poloopuštěné, hornické městečko Bulembu. Těžil se tu azbestos a do Barbertonu, kde je železnice, se ruda dopravovala nejdelší lanovkou světa, která měří 20 km a táhne se z jednoho kopce na druhý. Dnes horníky nahradili lesní dělníci a taky včelaři. Šotolinová rozbitá cesta nás pak odsud přivedla do civilizace, v Piggs Peak (Prasečí Vrch) už je asfalt a obchoďák. Místní silnice jsou pro nás rájem. Široké, málo provozu a hlavně bez děr, kterých bylo hlavně v JAR mraky. Jo mraky, ty už jsme dva týdny neviděli. Slunce se do nás opírá celý den. Ráno ho vítáme a těšíme se, až zahřeje ranní chlad z 10 °C o trochu výš, přes den bojujeme oblečením a krémy proti spálení. Hranici do Mozambiku tvoří pás hor a my zdolali poslední stoupání na naší cestě.

Mozambikem do Maputa

Oficiálně není podle Ministerstva zahraničních věcí zaručeno, že vám na hranici dají víza. Tak nějak jsme z domova usoudili, že to půjde. Chtějí za něj hrozných 82 USD. Úředník byl usměvavý. Fotil nás a snímal otisky prstů na vízum několikrát. Vždycky mu spadla aplikace a musel jí restartovat. U nás bychom sakrovali, rozčilovali se, nadávali, on se nad tím pousmál a začal znova. Mozambik obecně je trochu problémová země, kam se moc nedoporučuje jezdit. Od sedmdesátých let minulého století tu experimentují se socializmem více či méně zabaleným do demokratické obálky. Na vlajce najdete samopal kalašnikov, ulice se jmenují třeba Avenida Mao Tse Tung nebo Avenida Karl Marx. Tomu všichni určitě rozumí.

V současné době nemá vláda pod kontrolou celé území, severně od Maputa, hlavního města Mozambiku, bojuje s místními povstaleckými jednotkami. Nicméně zbytek země považuji celkem za přijatelně bezpečný. V Mozambiku se mluví portugalsky, vždyť to byla několik staletí portugalská kolonie a důležitý opěrný bod na cestě do Indie. Změna architektury je vidět hned na prvních metrech. Mně se to tu líbí víc, než jsme viděli doposud. Směnárna není, tak zase měníme na černém trhu. V hospodě mají u piva napsáno 3.100. Jelikož metical je cca 0,66 Kč, tak si s tím lámeme hlavu. Nakonec se ukázalo, že to znamená tři malá piva za 100 meticalů. Když si dáte jedno, tak stojí 40.

Cíl dosažen

Z hranice sjíždíme do nížiny. Do Maputa to máme nějakých 80 km. Ráno v půl sedmé máme silnici jen pro sebe, časem a přibližováním se k Maputu provoz houstne, až se najednou ocitáme na dálnici. Alespoň to jede. Máme vítr v zádech, krajnice je široká a silnice bez děr. Dálnice se pozvolna změnila v městskou hlavní třídu. Okolo na rozbitých chodnících posedávají prodejci čehokoliv, od ovoce a zeleniny, přes sušenky a elektroniku, po oblečení a boty. Jak by se vám líbil bílý svetřík, který každý den leží přímo na chodníku a je to na něm dost vidět? My se proplétáme kolonami aut.

Po třídě Vladimíra Lenina sjíždíme k Indickému oceánu. Tachometr ukazuje 4055 km a my jsme v cíli našeho cyklistického putování. Všechno jednou začíná a jednou končí. Slézáme z kola, na kterém jsme strávili 44 dnů našeho života. Každý den bylo jasné, že se jede dál. Teď to bude jinak. Ještě se koukneme do hor a pak nás čeká návrat domů. Domů k našim povinnostem, domů k našim dětem, ale hlavně domů k našim láskám, které po dobu, co jste četli tyhle články, s vypětím všech sil zajišťovaly rodičovské povinnosti i za nás. Asi si to trochu slízneme a budeme se muset dlouho činit, abychom vyrovnali účet „má dáti – dal“. Ale i tohle patří k cestování. 

Více fotek a komentářů na plus.google.com/116301878937483169585

Text a foto: Petr a Pavel Záchovi, Marek Falcník