Během třítýdenního putování jsme postupně procestovali Guatemalu, Mexiko a Honduras plné mayských ruin, sopek a měst s neuvěřitelnou atmosférou. Nevynechali jsme při tom ani ochutnávku pražených kobylek nebo pálenky mezcal.

Naše třítýdenní putování napříč Hondurasem, Guatemalou a Mexikem začalo přistáním ve městě San Pedro Sula. Během pár minut už se ale přesouváme autobusem do městečka Copán, kde se nacházejí první mayské ruiny, které máme v plánu navštívit. Copán je poklidné přátelské turistické město a jak jsme později poznali, zbytek Hondurasu – tedy alespoň té části, kterou jsme projeli my, zdaleka tak pohodový není.

Samotné ruiny v Copánu jsou menší a méně komerční než ty další, které nás cestou čekají. Návštěva člověka nutí k přemýšlení, jak se tu před 1 500 lety žilo, jak takové stavby dokázali tenkrát postavit a jak Mayové dokázali vypozorovat a vypočítat to samé, co vědí dnešní astronomové a vědci. Krom toho tu poletuje spousta papoušků Ara macao.

Sopky v Guatemale

Z Copánu jsme se přesunuli do Guatemaly, do pestrobarevného a živého města Antigua, které leží v hornaté oblasti se spoustou sopek všude okolo. Z nedaleké sopky Pacaya rudá láva naposledy tekla v roce 2010, nám akorát trochu zakouřila, jinak byla v klidu. Pacaya patří s 2 552 metry k těm nižším sopkám, na vrchol se však nedá jít kvůli nebezpečným jedovatým plynům. Zajímavý zážitek přináší i cesta k jejímu úpatí, kde jsme našli sice černou a ztuhlou lávu, ale stále tak horkou, že bychom si o ni mohli popálit ruku. S sebou si rozhodně vezměte kvalitní pohorky a dostatek vody!

Antigua leží poměrně vysoko, v patnácti stech metrech, přitom se však nachází v údolí tvořeném okolními sopkami s výškou mezi třemi až čtyřmi tisíci metry nad mořem. Za návštěvu rozhodně také stojí nedaleké město Panajachel s kouzelnými západy slunce na březích jezera Atitlán.

Přesun do Mexika

Dalším cílem bylo mexické barokní město San Cristóbal de Las Casas. Veliká místní tržnice, muzeum tradiční mayské medicíny, východ slunce na jedné ze dvou vyhlídek nad městem nebo jen pozorování ruchu ve městě budiž námi vyzkoušenými tipy pro cestovatele. A když už jsme konečně v Mexiku, v zemi tequily, v San Cristóbalu je spousta barů s všemožným večerním programem i výběrem drinků.

Nočním autobusem se přesouváme dál, pryč z hor, do pořádného středoamerického vedra k Tichému oceánu. Konkrétně do surfařského města Puerto Escondido, kde jsou téměř celý rok ideální surfařské podmínky. Večer přejíždíme do menšího, klidnějšího, levnějšího a méně turistického Puerto Angel.

Tady jsme si nenechali ujít půldenní šnorchlování a pozorování mořských želv. Je prý šance vidět i velryby a delfíny, ale my měli smůlu. Samotné šnorchlování bylo špičkové, spousta úžasně barevných ryb, malé korály, teplá voda. Podobný půldenní výlet s dopravou loďkou a půjčením šnorchlovacího nádobíčka se dá podniknout i z Puerto Escondido, ale podstatně dráž. A není nic lepšího, než si večer po šnorchlování dát v místní restauraci nějaké čerstvé mořské plody a pak se natáhnout do hamaky na verandě či na střeše hostelu.

Uzená agáve

Další bod v našem itineráři představovalo horské město Oaxaca. Okolí Oaxacy nabízí spoustu možností, co podniknout, od treků přes lezecké tripy a cyklistické výlety až například po exkurze do palíren mezcalu, snad nejtradičnějšího mexického alkoholu právě z oblasti Oaxacy, který je stejně jako tequila vyráběn z agáve, ale z jiného druhu. Mezcal určitě ochutnejte a udělejte si na něj názor každý sám, ale my mu na chuť nepřišli ani náhodou. Agáve se před pálením totiž udí, a tedy i chuť je dost výrazně alkoholicky uzená.

Krom mezcalu určitě ochutnejte na tržnici také pražené kobylky, které jsou další místní specialitkou. A pokud budete potřebovat i kobylku zajíst něčím pro nás Evropany chutným a dobrým, na každém rohu tu potkáte prodejnu čokolády i s ukázkou výroby, od namletí kakaových bobů až po ochutnávku horkého nápoje. Kakao totiž původně pochází také právě z Mexika, Mayové jej údajně pili už kolem roku 600.

Mayské ruiny Palenque

Z Oaxacy jsme vzali opět noční autobus. Neturistické vyjdou levněji, ale je potřeba počítat s tím, že vám nikdo neporadí, odkud a kdy jedou, natož kde koupit lístky. Místní svorně tvrdili, že žádné takové autobusy nejezdí. Postupně jsme ale sami přišli na tři společnosti. S přestupem ve měste Tuxtla Gutiérrez a návštěvou místní ZOO „Zoomat“ jsme další den večer v Palenque.

V této významné archeologické lokalitě se nacházejí další mayské ruiny, tentokrát pěkně ukryté v džungli, takže kromě papoušků tu je možné pozorovat také tukany, opice, ještěrky nebo leguány. Palenque je větší a známější než Copán v Hondurasu, takže se vyplatí jít hned ráno a u brány parku být ještě před otvírací dobou. Tím se – stejně jako my – vyhnete následným davům. Dojem trochu kazí všudypřítomní obchodníci se suvenýry rozestavení podél cest mezi ruinami. Pokud máte ještě den času navíc, určitě stojí za výlet také nedaleké kaskády s tyrkysovou vodou Agua Azul a vodopád obklopený džunglí Misol-ha.

Jedinečný Tikal

Z Mexika do Guatemaly jsme se rozhodli přejet opět hezky neturisticky místní dopravou do vesnice Frontera Corozal, z níž naše trasa pokračovala půlhodinovou plavbou loďkou proti proudu řeky Usumacinta a následným přejezdem autobusem do města Flores vybudovaného na ostrově jezera El Petén.

Kousek od Flores jsou jedny z nejrozsáhlejších mayských ruin – Tikal. Tentokrát jsme se rozhodli si přivstat a vyrazili jsme pozorovat probouzející se džungli při východu slunce. Na východ slunce jsme seděli na nejvyšší z pyramid a poslouchali vřískající papoušky a opice v korunách stromů. Asi je zbytečné si platit průvodce na každých ruinách, na které se vydáte podívat, ale jednou to za to rozhodně stojí – toto ranní pozorování jinak než s průvodcem není možné.

Z Tikalu jsme popojeli opět kousek blíže k Hondurasu, do města Rio Dulce a dále po řece do městečka Livingston na karibském pobřeží. Jízda motorovou loďkou trvá asi dvě hodiny a cestou si člověk připadá jako na jiné planetě. Všude hustá zelená džungle se spoustou pelikánů a dalšího ptactva, sem tam domek přístupný pouze po vodě. Ještě donedávna byl i samotný Livingston přístupný pouze lodí, dnes tam již vede i silnice.

Další lodí jsme dopluli do přístavního Puerto Barrios a odtud dodávkou na hranice s Hondurasem. Hranici jsme přešli pěšky a na druhé straně počkali na autobus do Puerto Cortes.

Tak trochu jiný Karibik

V Puerto Cortes jsme neměli v plánu se déle zdržovat a krom toho tu člověk neměl ani příliš pocit bezpečí. Všechny domy i hotely mají zamřížovaná okna a ostnaté dráty, hostel, kde jsme se ubytovali, byl stále zamčený – pouze když přišli hosti, tak majitel odemkl, pustil je dovnitř a opět zamkl. Na ulicích bylo po setmění úplně prázdno, všechny obchody i restaurace zavřené. Takže ráno jsme pokračovali přes San Pedro do La Ceiby s plánem zakončit naši cestu pár dny u Karibiku.

Nečekala na nás ale kýčovitě modrá a průzračná hladká voda Karibského moře a krásné písečné pláže, ale moře zkalené a pláže špinavé naneseným nepořádkem. Na svědomí to měly bouřky a deště, které tu byly pár předešlých dní. Samotné centrum La Ceiby bylo přeci jen turističtější a přátelštější než Puerto Cortes, ale také jsme pak dostali radu, ať se pohybujeme pouze u pobřeží nebo v centru, ale dál do města ať nechodíme, protože by nás tam okamžitě okradli i ve dne – protože jsme bílí.

Text a foto: Tomáš Mähring (www.foto-tom.cz )