Po Jihoafrické republice
Chcete vědět, jak to průběžně vypadá se členky expedice Na kole napříč jižní Afrikou? Vydejte se s námi na cestu alespoň virtuálně v reportážích přímo z cesty.
Všechny předchozí články z expedice jak o fázi příprav, tak o předchozích zážitcích, najdete zde.
Jihoafrická republika – trochu jiná Afrika
Jihoafrická republika (JAR) je na africké poměry bohatá, spousta lidí z Mozambiku a Zimbabwe zde touží žít. Je to země na rozhraní evropského a afrického nahlížení na život. Města i větší vesnice jsou plná obchoďáků, nebo alespoň supermarketů, na pumpě vám prodají bagetu, voda z kohoutku teče pitná. Lidé chodí oblečeni více „evropsky“, ubylo žen v tradičních oděvech. Zhoustl provoz na silnicích. Přibylo osobáků s korbami (pick-up) i běžných sedanů. Prostě lidi si tu už vydělají a mají na auto. Funguje autobusová doprava i minibusy, které naberou pasažéra kdekoli na cestě na mávnutí. To v Zimbabwe čekali lidé u cesty hodiny, než někdo měl místo a vzal je, kam potřebovali.
Na druhou stranu si tu ještě nezavedli kočárky a nosí děti po staru na zádech přichycené k tělu kusem látky a děti jsou velmi spokojené. Člověk by čekal moderní silnice, ale na to už nezbylo. Díky hustému provozu jsou samá díra a krajnice olámané jako v Zimbabwe. S odpadky si tu hlavu taky moc nelámou, jsou jich plné krajnice. Nicméně jsme viděli četu uklízečů, jak ty krajnice prochází a čistí.
Velkou nezvyklostí v pravidlech silničního provozu je pro nás na křižovatce značka „stop“, která je ze všech směrů. Řeší se to tak, že všechna auta musí zastavit a pak pohledy na řidiče do čelních skel okolních aut a pomalým vjetím do křižovatky naznačíte ostatním, že vy se právě pokoušíte křižovatku projet jako první.
Cesta do Barbetonu
Z Messiny jsme nechtěli jet po hlavní, tak jsme zvolili vedlejšky. Bohužel provoz byl hustý i tam. Poté, co jsme projeli mnoho vesniček a křovinatých úseků, jsme se dostali mezi citrusové sady. Právě probíhá sklizeň a nás předjíždí traktory s nákladem pomerančů a grepů. Vrší to na valník, cesty jsou hrbolaté a mnoho kousků ze sklizně se válí v trávě podél krajnice. Nešlo odolat, byly moc dobré a pár se jich vešlo i do brašen „na potom“. Objevila se také nová značka. Pozor hroši! A taky že jo. Na jednom nocležišti v buši jsme ráno slyšeli pár set metrů daleko zlověstné chrochtání hrocha. S hrochy není žádná legrace. Ptali se nás už doma, ale i místní domorodci, jestli se nebojíme lvů, ale kdo kdy viděl tady u silnice lva? To hroch je jiná třída. Například v Ugandě je usmrcení hrochem druhé nejčastější hned po autonehodách. Hrocha jsme ale nakonec neviděli a on neviděl nás.
Drakensberg
O kus dál nás vítají skutečné hory zvoucí se Drakensberg, tedy Dračí hory. Naše nožičky to trochu překvapilo, ale co teprve cyklokcomputery. Ty byly zvyklé ukazovat konstantně 20-24 km/h a najednou 5-9 km/h. Denní průměry se snížily, večerní únava se zvýšila, ale pro oko je návrat do kopců a hor po těch namibijsko-botswanských rovinách rájem. Kilometr vysoký útes se tyčí před námi a my víme, že musíme nahoru. Protáhli jsme se v serpentinách úzkou průrvou a přes několik říčních plató jsme vystoupali až nahoru.
Největším tahákem je jednoznačně Blyde River Canyon, prý třetí největší na světě. Od silnice vede několik pár kilometrových odboček na vyhlídky a vždy pekelně do kopce. Copak v autě, ale na kole je to boj mezi očekávaným zážitkem na jedné straně a únavou a leností na straně druhé. Pohled do kaňonu ale stál za to. Na hladině přehrady stovky metrů hluboko pod námi se odráží sluneční paprsky a hrají hru se stíny okolních skalních stěn a prudkých lesnatých svahů. Nejblíže to má k italským Dolomitům. Cesta dál nabízí výhledy na vodopády a mají tu dokonce i jeskyni. V Africe se může na krápníky nejen sahat, ale i tlouci do nich pěstí či tyčí a poslouchat, jaké vyluzují zvuky. Prohlídka „Echo Caves“ zahrnuje několik průchodů s ohnutými zády a jedna část je přístupná pouze po kolenou a jen pro hubené.
Trable s kolem
V Sabie, což je městečko něco jako náš Špindl, mají kopec alá Ještěd. To jsme ještě nevěděli, že na něj v podstatě budeme muset vyjet. Moc vesnic tady v horách není, tak jsme občas trochu hladověli. To však není hlavní problém naší výpravy. Tím se nyní stalo Pavlovo kolo, 15 let starý mezek, který mu vypovídá postupně poslušnost. První náhradní čínskou šlapku z Botswany nahradila nová čínská šlapka z Messiny, ta však vydržela jen 10 km, takže jsme zakoupili třetí čínskou šlapku. Bohužel, jako ta minulá se zasekává, takže současná nejlepší volba je polorozpadlá Čína z botswanského Maunu.
Dále se Pavlovi začala protáčet při šlapání zadní sedmikolečková kazeta, rozbil se cvrček a nešlo prakticky šlapat. Naštěstí v železářství měli čínský střed a čínské šestikolečko, tak jsme na ulici přepletli celé zadní kolo na nový střed. Pomohlo to, nemá sice tolik převodů, ale když šlape, tak jede dopředu. I když, po dvou dnech se některá kolečka začala protáčet. Ani se neodvažujeme zkoumat, jak to v Číně vymysleli, snad ostatní kolečka vydrží déle.
Při šlapání „na Ještěd“ to mezek vygradoval. Ohnutá a nalomená přehazovačka od Viktoriiných vodopádů skočila do kola a rozlomila nalomené uchycení. Přehazovačka musela z kola pryč. Zkrátili jsme řetěz a nadále tak mělo kolo jen dva převody s „ruční“ přehazovačkou. A 60 km do Nelspruitu, převážně z kopce. Hned druhý den ráno vyrazil Pavel do afrického cykloráje na okraji města. Mají tu všechno a umí to i spravit. Mezek dostal novou přehazovačku i s náhradním uchycením. Můžeme vyrazit na posledních 320 km.
Jedno přísloví říká: „Nechval dne před večerem“. Během 40 km se mezek znova zavztekal. Rozbilo se přehazování rychlostí na řidítkách, takže nedrží zvolená rychlost a dvakrát se přetrhl řetěz, který jsme museli znova zniplovat. Zítra nás čeká 1000 m převýšení, jedem do Svazijska. Uvidíme, zda vyhraje mezkova vzdorovitost nebo vůle to dojet až do cíle.
Více fotek a komentářů na plus.google.com/116301878937483169585
Text a foto: Petr a Pavel Záchovi, Marek Falcník
Napsat komentář