Bezcílně bloudit krajinou je krásné, ale cíleně bloudit krajinou v rumunském Banátu a navštěvovat palírníky při práci je ještě krásnější. A navíc povznášející.

„Oni to všechno vypálí. Úplně všechno,“ řekla bezradně slečna opřená o zeď obchodu ve Svaté Heleně. Studentka pražské Vysoké školy zemědělské tu mezi českými krajany zkoumala využívání zemědělských přebytků. Její představa, že tuny švestek, jablek a hrušek vesničané proměňují v povidla, kompoty, marmelády nebo sušené směsi (případně v ovocná vína, octy, sirupy a mošty) byla poněkud naivní. Na Balkáně se totiž z ovoce dělá cujka (țuică), pálinka (palincă) nebo horienka (horincă), jak se ovocné pálenky v jednotlivých regionech Rumunska nazývají.

Cujka je fenomén – přesně jak z filozofické definice, podle níž fenomén znamená čistý jev, „to, co se samo ukazuje“, bez jakýchkoli dalších předpokladů. A cujka se v Rumunsku ukazuje sama, čistě a bez příměsí. Kultura jihu Evropy je ovlivňována vínem, střed a sever je hrdý na pivní tradici, východ od Polska přes Rusko je hájemství vodky, ale Balkán je směs. Směs kultur, náboženství, národností, hudby i alkoholu. Je tu víno, pivo i tvrdý alkohol, ale na venkově nad tím vším chaosem vládne cujka. Němci mají pivní stezky, Francouzi vinné stezky, všechny hezky upravené, směřující od jednoho pivovaru k druhému, od jedné vinice k druhé. Ale v Rumunsku nic nalajnovaného a organizovaného nečekejte.

Cujka se pálí v každé vesnici, na každé samotě. Někde má 30 %, někde 60 % alkoholu. Někdo dělá kvas jen ze švestek, někdo přidá mirabelky, někdo míchá hrušky z jablky, někdo pálí i moruše a černý bez, někdo maliny a ostružiny. Někde se cujka skladuje ve skleněných demižonech, jinde v plastových kanystrech, další ji nechává zrát v dubových sudech. Když do rumunského Banátu zajedete teď na podzim a vydáte se pěšky polními a lesními cestami z jedné české vesnice do druhé, bude vám dobře jak fyzicky, tak duševně. Na každém kroku totiž budete obdarováni několika panáky jiskřivé cujky.

Nejkrásnější švestkové putování vede ze Svaté Heleny směrem na Gerník, z Gerníku přes kopce do Rovenska a z Rovenska dolů do kaňonu řeky Nery. Kromě nádherné vápencové krajiny, plné škrapů, závrtů a jeskyní můžete na cestě poznat přípravu kvasu, pálení a stáčení cujky.

Švestky jsou všude, přebývají. Rumunské hory se totiž vylidňují a opuštěné sady už skoro nemá kdo sklízet. Zdejší švestky jsou odlišné od těch, které známe z Čech a Moravy. Jsou menší, protáhlejší, extrémně aromatické, sladké a přezralé. Když je sbíráte do košů, pukají a vytéká z nich sladká rosolovitá šťáva. Sedláci je ukládají do velkých dubových sudů a nechávají přibližně osm týdnů kvasit. Český palič by asi zíral, že sudy nejsou uzavřené, že se nad nimi vznášejí hejna octomilek, že nejsou přikryté igelitovou plachtou a stažené gumou, aby neunikal oxid uhličitý a kvas nebyl infikován nežádoucími kvasinkami. Tady je prostě vše chaotické.

Vynikající je salaš U Petra mezi Gerníkem a Rovenskem. Bača má ve stodole deset obrovitých sudů plných švestkového kvasu, a pokud přijdete zrovna ve dny, kdy pálí, máte na pár dní o zábavu postaráno. Musíte mu ale pomoci nosit kvas do kotle.

Zatímco Češi jezdí se svým kvasem do pěstitelských pálenic (jejichž majitelé jsou přísně kontrolováni celníky), rumunský venkov pálí v tisícovkách domácích destilačních přístrojů. Většinu z nich vyrábějí a prodávají rumunští cigáni. Dělají je už několik set let, navzájem si konkurují a kvalita destilačních kotlů je výborná. Kdyby totiž některý z cigánských výrobců něco ošidil, použil třeba špatnou měď, zpráva by se hned roznesla po celém regionu. Něco takového si rumunský cigán nemůže dovolit, protože by přišel o zákazníky i o práci.

Přístroje jsou to samozřejmě primitivní. Teplota se reguluje hořícími dřevěnými poleny, víko se utěsňuje chlebovým těstem, jako filtr na nečistoty slouží obyčejný hadřík. Jako chladicí médium slouží obyčejná voda v sudu, kterým prochází měděná spirála. V ní alkoholové páry kondenzují. V Rovensku takhle pálí třeba Petr Pražák, který vám svou pálenici rád ukáže. Jiný palírník si svede potok do stodoly, kde má napevno zabudovaný kotel, nebo kotel postaví přímo na břehu potoka. Viděli jsme to v Sopotu Nou, rumunské vesnici pod Rovenskem.

Když kráčíte krajinou ve střední Evropě a potkáte sedláka na polích nebo v lese, pozdravíte se a někdy si i podáte ruce. Když kráčíte krajinou v Rumunsku a potkáte sedláka, místo ruky vám podá lahev s cujkou. Některá je ostrá, štiplavá a nedokonalá, ale jiná tak vynikající. Vím, o čem mluvím – pár vzorků jsem nechal ochutnat Kamilu Kutinovi ze špičkové palírny v Radlíku u Jílového. Překvapeně prohlásil, že by některé rumunské cujky uspěly i na Floře Olomouc. Asi je tam příští rok pošlu, aby se nafoukaní Valaši s tou svou přeceňovanou slivovicí podělali vzteky.