Nedobrovolný bivak v Himálaji

Zabloudit na Annapurnském okruhu - jednom z nejoblíbenějších himálajských treků v Nepálu - je prakticky nemožné. Většina trasy vede po jediné a viditelně vyšlapané stezce, která se pouze na několika místech rozdvojuje a nabízí různě obtížné výstupy. t_2himalaj_5

Jenže – vydejte se sem na konci sezony, odbočte sami do méně frekventovaného údolí a udělejte banální chybu, která začíná pověstným souslovím: „Vezmeme to zkratkou“, a na životu nebezpečné dobrodružství máte zaděláno.

Kloužeme po zamrzlém potoce a mezi skalami hledáme stezku, která byla ještě před chvílí viditelně vyšlapaná od jaků. Ztratila se. Traverzujeme mezi skalisky, až se dostaneme do příkrého svahu porostlého bodláčím. Zkoušíme najít cestu dolů, ale každý pokus končí ve strmé a neschůdné rokli. Padá tma a já se začínám třást. Strachy. Jsme 4000 metrů vysoko, uprostřed himálajského masivu.

Ztratili jsme cestu a vesnička, kde jsme podle plánu měli přenocovat, svítí hluboko pod námi. Na bivakování nám chybí správné vybavení i příhodné místo. Okolní sedmitisícovky začínají obklopovat mračna a já se postupující panice bráním krátkou modlitbičkou. Prosím, ať nezačne sněžit, protože i když přežijeme noc, pod sněhem cestu dolů nenajdeme ani za světla.

himalaj

Vzhůru pomalu, ale jistě

Do této hazardní situace jsme se dostali devátý den treku a za naší lehkomyslností zřejmě stála euforie z nádherného putování i dobytých končin. Šli jsme ve dvou a za sebou jsme měli výstup nižšími oblastmi pokrytými subtropickou džunglí a terasami rýžových políček, na nichž právě končila sklizeň. Procházeli jsme malebnými údolími, která nenaznačovala, že se mohou vyšplhat do několikatisícových výšek.

Postupně však krajina zdrsněla, lesy změnily podobu a před námi se vynořilo úchvatné horské panorama; užívali jsme si jeden z těch výhledů, při nichž se vám potvrzuje, že vydat se na Annapurnu byl skvělý nápad. S přibývajícími nadmořskými metry batohy i dech nepříjemně těžkly a množství buddhistických stúp a tibetský ráz místních staveb nás přesvědčil, že přicházíme do „nebeského světa“.

Abychom se vyhnuli problémům s nadmořskou výškou, nechali jsme si na aklimatizaci tři dny. Během nich jsme se ubytovali těsně pod kritickou hranicí tří tisíc metrů a vyráželi na kratší výlety do okolních hor. Při prvním výstupu do 3500 metrů jsem konečně pochopila, jaké účinky na vás může mít řídký vzduch. Neskutečnou euforii doprovázelo jemné motání hlavy a návaly nekontrolované radosti a smíchu, které vymizely se sestupem.

Nad naší opatrností při aklimatizaci se sice několik trekařů pousmívalo, ale já bych ji rozhodně doporučila všem, kteří se do podobných výšek chystají poprvé. Sami jsme před rozedněním potkali několik turistů, kteří kvapně sestupovali kvůli nepříjemným projevům tzv. výškové nemoci (angl. high altitude sickness) – zvracení a bolestem hlavy. Při pomalejším výstupu se navíc můžete spřátelit s místními obyvateli a objevit jednodenní či ještě kratší turistické treky k jezerům nebo zapadlým chrámkům.

Většina turistů na tento aklimatizační pobyt zastaví v městečku Manang, my ale upřednostňujeme méně „populární místa“, a tak jsme si našli hotýlek ve vesnici o pár set metrů níž, kde jsme byli jedinými cizinci. Sympatický pan domácí a kuchař v jedné osobě, mladík jménem Shiva, nás vzal do několik kilometrů vzdáleného buddhistického chrámu, kde jako mniška žije jeho sestra. Ta nás provedla celým komplexem malých staveb, ukázala nám modlitební místnost a uvařila nápoj s tajuplným názvem „tiptentý“.

Při podrobnější analýze místní anglické výslovnosti jsme nakonec odhalili, že se jedná o „tibetan tea“, tedy tibetský čaj, který se pije smíchaný se solí. Na první usrknutí působí jeho chuť odpudivě, ale je to zřejmě jen naší zažitou představou, že čaj se pije hořký nebo slazený. Jakmile však z mysli vypudíte obrázek evropského Liptonu a dosadíte místo něj otazník, určitě vám slaná tekutina zachutná a rozhodně vás i posilní. Bohužel pro většinu turistů není slaný tibetský čaj jejich „cup of tea“, a tak jej na menu horských hotýlků ani nenajdete – kdo jej chce, musí o něj výslovně požádat.

Každopádně městečko Manang za krátké zastavení stojí. Už třeba jen proto, že tu najdete kino (malá místnost s dřevěnými lavicemi pokrytými jačí kůží, které stojí před velkou televizí) a překvapivě také několik pekáren s čerstvými croissanty, italskou kávou a horkou čokoládou. Těmto evropským lákadlům jsme neodolali ani my, přejedení tradičním pokrmem Nepálců, který se skládá z rýže, čočkové polévky a vařené i nakládané zeleniny. Pokud byste chtěli tento „daal bhaat“ pojíst tradiční cestou, vše smíchejte pravou rukou dohromady a vzniklou hmotu suňte po menších kuličkách do úst.

Když nezapomenete, že levou ruku považují Nepálci stejně jako Indové za nečistou (na místních toaletách skutečně nenajdete papír), vysloužíte si od nich neskrývaný obdiv, protože většina turistů tu jí „civilizovaně“, tedy příborem. Nutno přiznat, že tahle strava je pro našince už po několika dnech dost monotónní, ale do himálajských výšek se hodí hned z několika dobrých důvodů. Je lehká, takže svůj organismus nezatížíte trávením tučných pokrmů, a navíc je také „ekologická“, protože pojídáte místní potraviny a neprodukujete zbytečný odpad, jehož část odnášejí zpět do nižších poloh šerpové. Zbytek zůstává v horách, kde se hromadí na skládkách anebo spaluje v místních kuchyních.

Daal bhaat je navíc dvakrát až třikrát levnější než nabízené pizzy s tuňákem, bagety či sendviče a jeho objednání zahrnuje neomezený počet přidávání všech surovin, dokud strávník nemá dost. Další specialitou místní kuchyně jsou takzvané momos, vařené či smažené taštičky z tenkého nudlového těsta, které v sobě ukrývají zeleninové směsi anebo mleté maso z vodních buvolů (water buffalos). Tibetskou pochoutkou je kromě zmiňovaného čaje také tibetský chléb, jednoduché moučné placky, které místní uzpůsobili zmlsaným Evropanům jablkovou náplní a prodávají je smažené pod anglickým názvem Apple Pie (jablečný koláč).

  t_3himalaj_3

„Bezpečnější“ cesta

Z Manangu se většina trekařů vydává k pomyslnému cíli annapurnského okruhu, na dvoudenní přechod nejvyššího průsmyku světa Thorung La ve výšce 5416 metrů. Na to už nám nezbýval čas, a tak jsme se rozhodli pro třídenní odbočku, která vede k jednomu z nejvýše položených jezer na světě, Tilicho Lake (4949 mnm). Podle mapy jsme se mohli vydat třemi různými cestami, podle turistů dvěma a podle rad místních jsme měli vyrazit sice delší, ale zato bezpečnější „horní cestou“ vedoucí částečně po hřebenech. Rozhodli jsme se uposlechnout zkušené domorodce, a vyhnout se tak traverzování suťových svahů, kde hrozí, že vám padající kamení rozbije hlavu.

Výstup na pětitisícový hřeben byl asi tím nejnáročnějším, co jsem kdy v životě podnikla. Po několika hodinách chůze mi nohy těžknou jak zalité betonem a každý krok vzhůru je větším a větším utrpením. Nedostává se mi energie ani dechu a svaly na nohou bolí při sebemenším pohybu. Zkouším jít stromečkem i pozadu, ale nejde to. Nakonec si šněruji boty a svalím se do prachu k nohám popásajících se jaků. Můj zdatný muž zmizel za obzorem a já se cítím naprosto vyčerpaná a bezmocná. Naštěstí se za chvíli vrací, bere na záda můj batoh a dál stoupáme společně.

Nejdu o poznání rychleji, alespoň však jdu a utěšuji se myšlenkou, že přeci jdeme tou „bezpečnější cestou“. Ještě pár metrů a stojíme na hřebeni, kde odpočívá druhý bágl, a nevěřícně hledíme na stezku, která mizí v lavinovém svahu. Jsme na vrcholku suťové hory zhruba 5000 metrů vysoko a krajina pod námi připomíná surrealistické malby Salvadora Dalího. Z prašných polí se tyčí k nebi skály roztodivných tvarů, které vítr a voda ještě nestihly rozdrolit, obklopují nás zasněžené vrcholy velehor a v nekonečné hloubce se klikatí řeka Marsyangdi – tenká jako stužka na mapě.

Pomalu vstupuji na příkrý svah a doufám, že spolu se sutí nesjedu několikakilometrovým srázem až do říčního koryta. Některé úseky přebíháme, na jiných jen opatrně našlapujeme. Nakonec nás čeká prudký traverz sutí k Tilicho Base Campu, který vypadá jako minidomečky z lega. Připadám si jako koza křížená s kamzíkem. Asi hodinu sklouzáváme sutí, až se v mračnech prachu vynoříme na úpatí před zraky turistů posedávajících před základnou. Při pohledu zpátky na ohromný masiv, který jsme právě zdolali, chápu, proč nás nazývají sebevrahy. Výstup k jezeru, který absolvujeme příští den, je oproti této cestě úplná procházka. Rychle předbíháme většinu trekařů – zřejmě i proto, že jsme již uvykli pětitisícové výšce a pohyb není tak náročný. Zpáteční trasu pak jdeme cestou, od které nás místní tolik zrazovali. Vede přes minimální převýšení a až na několik úseků přetínajících suťová pole je naprosto bezpečná. Trpce si uvědomuji, že věřit domorodcům se ne vždy vyplácí.

Co tě nezabije….

To největší dobrodružství a nebezpečí nás však teprve čeká. A to další den, kdy si po pečlivém prostudování mapy krátíme cestu přes údolí traverzem. Vše nasvědčuje tomu, že stezka je používaná. Je viditelně vyšlapaná a prochází kolem opuštěných tábořišť pasáčků jaků. Se soumrakem se však postupně ztrácí, a nakonec stojíme potmě uprostřed svahu. Rychle se snažíme vytvořit alespoň trochu rovnou plošinu, na které přenocujeme. Pomáhám s tím, ale je mi do pláče.

Kromě mračen slibujících v lepším případě déšť a v horším sníh mě děsí představa padajících kamenů, které nad námi mohou v noci uvolnit divoká zvířata. Jako ochranu před nimi obkládáme hlavy svými batohy. Naštěstí máme teplé spacáky do minus dvaceti. Původně jsme sice plánovali jít celý trek „na lehko“, tedy bez spacáků i péřovek, neboť v celé oblasti je přece spousta možností ubytování, ale v Káthmándú nás australský majitel obchodu s outdoorovým vybavením přesvědčil, že obojí se nám může hodit.

Poslechli jsme ho, pronajali si péřové bundy a zakoupili spacáky a už první večer na cestě jsme jeho „marketingový tah“ přejmenovali na dobře míněnou radu. Na trek jsme totiž vyrazili na konci turistické sezony, tedy v polovině listopadu. Přes den sice svítilo sluníčko, ale s večerem přicházelo vyčerpání i nízké teploty, takže za péřovou bundu byl organismus více než vděčný. V místních ubytovnách se navíc netopí, často je uvnitř stejná zima jako venku a za větru ledový průvan profukuje špatně utěsněnými okny. Také lůžkoviny vám tu sice většinou nabídnou, ale v poměrně nevalné kvalitě i kvantitě, takže čistý a teplý spacák není ani tak komfort, jako nutnost. Navíc nás tyto dvě propriety spolu s dobrým počasím zachránily pokud ne před umrznutím, tak určitě před podchlazením při našem nouzovém bivaku.

Noc jsme nakonec přečkali bez úhony a druhý den se nám povedlo slézt prudký svah do údolí, na jehož druhé straně vedla naše stezka. Zbytek treku včetně přechodu průsmyku Thorung La jsme pak absolvovali už bez dalších překvapení. Prožitá dobrodružství nás ale ujistila v tom, že bychom spolu mohli přežít i v jinak náročných podmínkách. A tak jsme v Jomsomu vyměnili trekové ponožky za snubní prstýnky a slíbili si, že pokud se budeme chtít někdy v budoucnu rozvádět, posvětí nám to opět vrcholky Annapurny.

t_2himalaj_4

OUTDOOR TIPY

Kdy jet?

Hlavní turistická sezona probíhá v Annapurně od května do října, kdy je zaručená schůdnost průsmyku Thorung La. V tomto období se celá trasa trekaři jen hemží, a v obtížnějších pasážích prý dokonce stojíte fronty. Také šance na ubytování s nabývající nadmořskou výškou klesá. Vesničky ve výšce okolo 4000 metrů nemají dost lůžek a trekaři se pak na nocleh vracejí do níže položených oblastí. Proto svůj výlet načasujte na začátek anebo konec sezony.

Povolení

Pro vstup na chráněné území Annapurny potřebujete průkaz s fotografií, který vám zařídí každá turistická kancelář v Káthmaándú za 2000 nepálských rupií (cca 500 Kč). Výprava do odlehlejších oblastí sousedících s Annapurnou vyžaduje koupi dalšího povolení ke vstupu a navíc i akreditovaného průvodce v partě.

Stručný itinerář

Annapurnský okruh ideálně projdete za 18 dní. Z Káthmándú se dostanete do Besisaharu (tradiční začátek treku) dražším turistickým autobusem anebo levnějším místním minivanem (devítimístné vozítko pojme patnáct až dvacet Nepálců, takže se připravte na nepohodlí a spoustu zážitků, které vás vtáhnou do nepálského života). Můžete i letět, a to do konečného města treku annapurnským okruhem, nádherné a mezi turisty oblíbené Pokhary, odkud se dá do zmíněného Besisaharu dopravit krátkou cestou autobusem. Toto město položené u jezera, v němž se zrcadlí himálajské panorama, slouží i jako výchozí bod pro kratší treky Annapurnou.

Místní letadla vás však dopraví i přímo do centra annapurnských hor, a to do Jomsomu (odkud vyrážejí výpravy do méně turistické oblasti Mustang) anebo Manangu (pro horolezecké výstupy na annapurnské vrcholy).

Aklimatizace

Nemoc z nadmořské výšky vám může zkazit celý trek i ohrozit váš život. Proto ji nepodceňujte a vyhraďte si na aklimatizaci alespoň dva dny. Během nich se ubytujte ve výšce 3000 m – za dne vystoupejte do vyšších končin a na noc se opět vraťte níž. Jestliže vás během noci rozbolí hlava a začnete zvracet, okamžitě zahajte sestup do nižších poloh.

Ekologické trekování

Ochrana životního prostředí se s rozrůstajícím turismem stává v nepálském Himálaji stále diskutovanějším problémem. Pokud chcete zmírnit negativní dopad svého cestování, zkuste dodržovat následující rady:

- Řiďte se starou dobrou zásadou „Co si s sebou donesu, to si také odnesu“.

- Pořiďte si na cestu ruční pískový filtr anebo tablety na čištění místní vody, abyste se vyhnuli nakupování balené vody v plastech, které země třetího světa neumějí recyklovat a které se hromadí v horských údolích. Některé ubytovny zařazené do iniciativy Annapurna Conservation Area Project doplňují pitnou vodu za minimální poplatek.

- Snažte se jíst jídla připravená z místních surovin.

- Protože teplá jídla jsou připravována na jednoduchých tradičních vařičích, v nichž se topí dřevem a annapurnské lesy jsou na pokraji vykácení, objednávejte si ve skupině stejné jídlo. Zmenšíte tak spotřebu dřeva i zkrátíte čekací čas na jeho přípravu.

- Otužujte se a hygienu zkuste zvládnout za pomoci studené vody anebo vody ohřívané v solárních zařízeních (dostupná pouze před západem slunce). Teplá sprcha (hot shower) znamená kbelík s vodou ohřátou opět spalováním dříví.

Proč jet do Annapurny

- nádherné výhledy na panoramata sedmitisícovek a vrchol Annapurny (v překladu Bohyně sklizně) s výškou 8 091 metrů.

- množství ubytoven, kde můžete přespat a dostanete najíst

Začátečníci: základní trasu zvládnete bez nosičů i průvodce. Pokud vás netrápí napjatý rozpočet, akreditovaného průvodce si najměte. Pomůže vám s těžkým batohem, ale především dostanete spoustu zajímavých informací o kulturních zvyklostech, objevíte skryté chrámky a podpoříte místní pracovní trh.

Zkušení: z hlavní trasy se dá odbočit na výstupy místních sedmi- a osmitisícovek i na trasu méně frekventovaných přechodů hor, pro něž budete potřebovat akreditované průvodce a nosiče. Při najímání se ujistěte, že jsou dobře vybavení do vysokohorských podmínek. Existují zprávy o tom, že do sedmitisícových výšek se levní nosiči najímaní na jihu Nepálu vydávají bez péřových bund a v otevřených flip flopech (vietnamkách).

Zajímavost

V Nepálu je o 5 hodin a 45 minut více, než určuje GMT. Tímto unikátním časovým posunem se země brání spojováním s Indií, která je 5 hodin a 30 minut před GMT.

Text a Foto: Kateřina Smoljaková

t_1himalaj_2

Add Comment Register



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


6 + devět =

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Free mockups