Chcete vědět, jak to vypadá se členky expedice Na kole napříč jižní Afrikou? Vydejte se s námi na cestu alespoň virtuálně v reportážích přímo z cesty.

Přinášíme první část reportáže členů expedice Na kole napříč jižní Afrikou. Jak se celá expedice rodila si můžete přečíst v tomto článku.

Letadlo nás dopravilo 50 km od Windhoek, hlavního města této relativně mladé země. Před pár desítkami let byla ještě součástí Jihoafrické republiky. Teď je samostatná. Ekonomicky zůstává však stále propojedná. Jdete si vyzvednout z bankomatu peníze a místo namibijských dolarů vám vylezou jihoafrické randy. Kurz je 1:1, dá se snimi platit všude. Stejně jako Svazijsko a Lesotho tvoří Namibie s Jihoafrickou republikou Jihoafrickou unii.

No pojďme k naší cestě. Kola dorazila v pořádku, smontovali jsme je a dojeli do města. Jenže slunce teď zapadá v půl šesté, v šest je tma jak v pytli, tak jedeme Afrikou s blikačkami a čelovkami. Druhý den nakupujeme v poměrně moderním supermarketu v centru města. K dostání je více méně všechno, jen to provedení je trochu víc v britsko-africkém stylu, ceny asi jako u nás. Město čisté, funkční, předpisy se dodržují. To se v Africe moc nevidí. Namibie byla do 1. světové války německá kolonie a německý ordung si vzali za své i další generace obyvatel. Takže vedle silné britské stopy se tu běžně setkáte třeba s německými názvy ulic (strasse) nebo hotdogy (bratwurst).

Jsou dvě hodiny, je třeba vyrazit. Máme před sebou 300 km a z toho 280 km šotolinou přes hory. Míříme přes hory Khoma Hochland do Walvis Bay ležícím na březích Atlantiku. Tady v 1800 m.n.m. jsou hory pokryty vysokou trsovitou travou a křovisky. Deset metrů na každé straně nás doprovází drátěný plot oddělující cestu a zvěř. Zvěře teda v okolí moc není. Potkali jsme pár krav a dvě antilopy. Přejíždíme sedlo Kupferberg 2050 m.n.m, nejvyšší bod cyklistické části výpravy. Slunce žhne, ale v okolí jsou mraky a znich na obzoru prší. Brzo jsme do toho vjeli, poprvé vytahujeme pláštěnku. Po setmění se už jet nedá, spíme pár metrů od silnice. V noci projelo několik aut s majáky, něco se asi stalo. Jedno si nás všimlo, ale když policisté z auta zjistili, že je to stan, ani nevylézali a jeli dál.

Cestu lze rozdělit do tří částí. První se houpá mezi 1800 a 2050 m.n.m., po 20-30 km se objevují farmy, kde se dá sehnat voda. Cestu lemují obří černí hmyzáci a všude se motají. Druhá část je také horská, kolem 1200 m.n.m., plná krkolomných sjezdů a výjezdů a špatné šotoliny. Občas se objeví stavení částečně turistického typu, nyní prázdná. Třetí část je již rovinatá, zvolna se svažující k moři s parádní vysocerychlostní šotolinou.

Naše spotřeba vody je 8 litrů na den a na osobu. Vezeme každý 12,5 litru, je třeba dobírat vždy do rezervy. I proto naše kola váží s bagáží kolem 55 kg. S touhle zátěží lavírovat mezi kameny a pískem vyžaduje neustálou pozornost, pevný úchop řidítek a svižné přeřazování v ostrých změnách klesání a stoupání, protože šotolina neumožňuje využít dynamiky jízdy. Dole je vždycky povrch nejhorší.

Posledních 110 km projíždíme národním parkem Namib Naukluft, který patří k největším na světě. Ono vyhlásit parkem poušť, kde skoro nic nežije, není zas až tak konfliktní. Ze dvou vyhlídek se nám protahuje obzor na desítky kilometrů a je tak patrná neskutečně rovná v poušti udržovaná cesta, po které jedeme. Na obzoru je už Walvis Bay. Náš první cíl. Před městem začíná asfalt a hlavně pás pravých písečných dun. Nemůžeme odolat, a na jednu lezeme. Scenérie jak ze Sahary. V poledne smáčíme nohy ve studeném Atlantiku 70 hodin po odjezdu z Windhoek.

Měníme směr z východního na západní. Ale o tom až příště.

Více fotek a komentářů na http://plus.google.com/app/basic/116301878937483169585

Text a foto: Petr a Pavel Záchovi