Chladným tajemstvím Zadní země (jak trampové přezdívají Českému Švýcarsku) jsou zmrzlé vodní stěny. Jejich hledání ve skalních kaňonech je obtížné, ale i nezapomenutelné. V zimě má přitom člověk pocit, že putuje liduprázdnou divočinou.

V létě jsou rokle turisticky frekventované, ale teď v zimě sem vedou jen stopy divoké zvěře, včetně tlapek rysů. Za námahu je tu poutník bohatě odměněn. V pohádkově bílé krajině se může na řadě míst potěšit kaskádami často i desítky metrů vysokých ledových kaskád, tónovaných podle barvy konkrétní vody, která je tvoří. „Epicentrum“ ledopádů leží mezi Mikulášovicemi a Vlčí horou u Brtníků, kde před pár lety instalovali šipky vedoucí k některým z nich.

Klenoty zimního Děčínska

Ledové stěny v Zadní zemi nevytvořily zamrzlé vodopády, ale mrazem ztuhlá voda ze sněhu tajícího nahoře na skalách, případně i z močálisek (odtud třeba typická žluto-hnědo-okrová barva zdejších ledopádů) či pramínků vody, které jinak mimo zimní období nevypadají dvakrát zajímavě. V tom je rozdíl třeba od skal Českého ráje nebo v horolezci opěvovaném „Ádru“, kde se voda díky jinému složení skal většinou vsákne. Na Děčínsku ale stéká po stěnách a vytváří pozoruhodné útvary. Ledopády ale nemusejí narůst každý rok. Důležitá je totiž souhra mrazu a slunce. Mráz nesmí přijít najednou, ale postupně, aby vždy část vody stihla odtát, a tak dál zásobit ledopád vodou. I když jsou navíc podmínky pro vznik ledopádů optimální, je prakticky vyloučeno, aby na stejném místě vznikly dva roky po sobě ty samé ledové stěny. O to větší je pak dobrodružství při jejich hledání.

Nejlepším místem pro začátek zimního průzkumu jsou Brtníky. Odtud slezeme u zámečku Šternberk kolem legendárního Křtícího kamene do údolí Vlčího potoka a pošlapeme na jih. Cestou budeme míjet desítky krásných ledopádů. Třeba u Betlému, Varhan nebo Vlčí stěny, což je až třicet metrů široká zledovatělá skála. Vrcholným zážitkem je ale skála Velký sloup, kde člověk ani nestačí zaklánět hlavu. Barva zdejšího ledopádu nám prozradí, jestli mrzne hodně, nebo málo. Pokud je průtok vody větší, má Sloup spíš světlejší odstíny žluté a okrové. Když mrzne víc a voda nahoře teče pomaleji, má barvu skoro až do hněda. Kousek od něj se nalézá další pěkný ledopád, nazývaný Zámecký poklad (ukrytý ve skalním kuloáru), a menší Křepelčí stěnka. Další ledopády se tvoří ze skály Velkého pruského tábora a z blízké zříceniny skalního Brtnického hrádku. Říká se jim Konírna a najdete tu nejsytější oranžové rampouchy v celém okolí. Když se vrátíme po zelené značce o kus zpět k Brtníkům, narazíme buď na další ledopády (Velkou a Malou Kaskádu a skoro desetimetrovou Oponu), nebo aspoň na odbočky k nim.

Hledání Jeskyně víl

Další cesta nás pak zavede do údolí Panského potoka, které je ještě divočejší než kaňon Vlčího potoka. V místech, kde se do něj zprava vlévá bezejmenný potok, se vydáme proti jeho proudu. Brzy dojdeme k Vlčímu hrádku, jedné z našich nejtajemnějších a nejzapadlejších hradních zřícenin. Ještě nedávno byla zakreslena špatně dokonce i v podrobných mapách. Naproti hradní skále spatříte u vytesané kapličky další ledopád.

Pokud se rozhodnete prodrat přímo na jih přes skalní hřeben, cestu za další zimní perlou Zadní země si ušetříte o dobré tři kilometry. Po „padáku“ do údolí Křinice ale budete muset najít místo, kde přebrodíte na levý břeh. Vede tam cesta, po které za chvilku dojdete k Jeskyni víl. To je skalní převis s podzemními prostorami, ve kterých zima každoročně vykouzlí pozoruhodnou ledovou výzdobu. „Ze stropu ale i proti němu ze dna vyrůstají rampouchy různých velikostí, jako by odporovaly zákonům gravitace,“ popsal mi krásu Jeskyně víl tramp Termit. „Od malých brček až po celé sloupy, záclony z ledu a další tvary vymodelované mrazem…“ K ledové jeskyni se přitom dá jen těžko netrefit. Od odbočky přes Křinici jděte asi dvě stě metrů do kopce nad pravým břehem říčky. Je fajn mít s sebou světlo, a to nejen kvůli focení. 

Mnohem větší potíž je s nalezením ledopádů u Úzkých schodů nedaleko zámečku Tokáň a mezi Dravčími skalami a Tetřevím vrchem. Nemají jméno, ale přesto jsou krásné. Odtud to už není daleko k Černé bráně, kde se v závěru skalního kaňonu rozkládá trampský převis Old camp (Staroušek). Pěkné ledové útvary najdete i tady, na samé zemské hranici tvořené tokem Křinice.

Další krásný ledopád je tři kilometry dál v Soudkovém dole pod Dlouhým vřesovištěm, který ho napájí. Mezi horolezci jsou velmi oblíbené také ledopády ve Stříbrných a Tetřevích stěnách u Hřenska, asi sedm kilometrů vzdušnou čárou od Černé brány u Křinice. Občas tu trénují lezení v ledu. Pěšky je to sem ale mnohem dál – na kompletní průzkum ledopádů na české straně Zadní země tak musíte počítat nejméně se dvěma dny pochodu. Míst vhodných na přespání je tu ale díky množství převisů dost a dost. Chce to jen pořádný spacák a navzdory mrazu nedělat oheň, na který jsou ochránci přírody zvlášť citliví.

A za hranicemi…

Když už jednou máme tu slavnou Evropskou unii, využijme ji, než se zase rozpadne. Díky volnému přeshraničnímu styku můžeme prakticky kdekoliv přerušit svoje putování po českých ledopádech a podívat se, jak to vypadá za saskou hranicí. Výjimkou jsou jen I. zóny národního parku, kde teoreticky nesmíte opustit turistickou značku. I když v zimě vás tu nejspíš nikdo honit nebude.

Hezké ledopády na vás čekají třeba ve skalní pustině Zschand. Stačí jen odbočit z lesní silničky od Zeughausu vedoucí k hranici (kdysi to byla mezinárodní silnice) doprava do kaňonu Weberschlüchte a pustit se jím na jih k zemské hranici. Nejhezčí a největší ledopády jsou až na konci stezky, tam, kde končí ve skalním kuloáru. Nad ním vedou po úzkém hřebenu hraniční patníky kolem Pravčické brány. Ve Zschandu se nacházejí ještě další místa, kde v zimě vykouzlí mráz a voda kulisy ledového zámku – například ve skalní rokli vedoucí od lesní křižovatky Landes Horn opět k „čáře“ poblíž naší Pravčické brány. Ledové stěny se nacházejí i na skalách spadajících na sever z masivu mezi Malou Zimní horou a Zimním kamenem, kde stojí desítky metrů nad skalním bludištěm zbytky českého hradu. Toto místo se je jen asi dva kilometry jižně od Neumannmühle v údolí Křinice.

Výhodou putování po Saském Švýcarsku je, že pečliví „ordnung“ Němci nechodí mimo značené stezky, snad jen s výjimkou horolezců. Utajené zimní krásy skalních měst tak můžete poznávat bez rizika setkání s hlučnými německými turisty a jinými rušiči a obtěžovači mrazivého klidu.

Text: Petr Blahuš