Speleolog a fotograf Marek Audy propadl tajemství jeskyní ve stolových horách Venezuely.

Vstoupil do míst, na kterých před ním nikdo nikdy nebyl, a je po něm pojmenován i druh jeskynního brouka.

Proč sis vybral právě jeskyně ve Venezuele?

Na začátku byla náhoda. Při vandru po stolových horách jsme v roce 2002 našli vstup do jeskyně. Vlezli jsme do ohromného systému, ale protože jsme měli jen čelovky, ušli jsme jen kousek. Jeskyni jsme nazvali Krystalové oči. Když jsme se potom vrátili domů, zjistili jsme, že tak rozsáhlé jeskyně nejsou v křemencích vůbec známé. V dalším roce jsme proto zorganizovali expedici, na které jsme objevenou jeskyni prozkoumali. Objev nám otevřel velké možnosti. Zkontaktoval nás největší venezuelský odborník na Guayánskou vysočinu Charles Brewer-Carías, který se ve Venezuele těší podobné vážnosti jako náš cestovatel Miroslav Zikmund. Spolu s ním jsme hned následující rok objevili jeskyni Brewer, která je dnes se svými osmnácti kilometry nejdelší křemencovou jeskyní na světě. Když jsem do ní poprvé vstoupil, zažil jsem pocit, který se už nikdy neopakoval. Ten obrovský prostor (šířka dómu byla sto, délka tři sta metrů) mě naprosto dostal.

Jak se vlastně jeskyně zaměřují?

Dříve jsme měřili topofilem, což je špulka s nití, která se odvíjí přes systém kladek, a počítají se metry. Vedle délkového záměru polygonu z bodu na bod se pak buzolou měří azimut a sklonoměrem sklon. Technika jde stále dopředu, takže dnes máme laserový zaměřovač, který měří všechny tři hodnoty současně. A někteří ho mají propojený s počítačem, takže když vylezou z jeskyně, už mají udělanou hrubou mapu.

Jak dlouho jsi byl nejdéle v podzemí?

To bylo na přelomu osmdesátých a devadesátých let v Polsku v tatranské jeskyni Miętusia. Byli jsme tehdy všichni mladí a silní, takže jsme se domluvili, že přestože nás je osm, vezmeme jen čtyři spacáky (péřáky) a budeme se střídat. Jeskyně byla totiž dost obtížná. Než se člověk dostal na konec, kde jsme měli bivak, trvalo to osm hodin. První noc byla v pohodě, druhou noc byl spacák zavlhlý a třetí noc už byl mokrý jako hadr. Byla mi strašná zima. Navíc jsme si vzali nepohodlné houpací sítě, oproti hamakám, ve kterých spáváme ve Venezuele, děs běs. Nakonec jsem vydržel pět dní a čtyři noci. Pátý večer jsem si řekl, že raději nebudu čtyřiadvacet hodin spát a vylezu ven. Doslova jsem z té jeskyně utekl. Nejzazší místo jeskyně se od té doby jmenuje Korytarz Morawiaków.

Co s člověkem dělá tak dlouhý pobyt v podzemí bez slunečního světla?

Na jeskyně jsem zvyklý odmalička, takže na mě to prostředí nepůsobí macešsky jako na jiné lidi. Dokonce když jsem třeba v zimě na Balkáně, uteču spát do jeskyně, protože je tam tepleji. Dost nepříjemné jsou ale bivaky v horských studených jeskyních. Jsou propasťovité vertikální, takže je problém najít rovný plácek. Obecně se v jeskyních spí kratší dobu, většinou kolem šesti hodin. Při delším pobytu v podzemí je taky člověk unavenější a ztrácí koncentraci, což může vést k chybě a ke zranění. Potvrdil jsem si to loni ve Venezuele, kdy se se mnou ke konci expedice ulomil kus pískovcové desky a při pádu jsem si dost ošklivě obrazil bok.

Šlo ti v podzemí někdy život?

Naštěstí ne. Největší nebezpečí v jeskyních, zvláště horských, bývá přívalová voda. Souvisí s ní i padání kamenů, které s sebou proud bere. Pokud přijde náhlý déšť, člověk musí rychle utíkat ne nahoru, ale naopak dolů po proudu vody a tam najít nějaké suché místo k úkrytu. Nejčastější příčinou je totiž podchlazení. Problémy ale člověk nezažívá jen v jeskyních, ale i na povrchu. Při poslední expedici do Venezuely letos v únoru jsme se rozhodli, že na stolovou horu nepoletíme jako obvykle letadlem, ale zkusíme jít pěšky džunglí. Místní indiáni to velmi přivítali, protože to pro ně znamená peníze. Hned druhý den pochodu si ale kamarád Richard Bouda, který se mnou natáčel 3D film, vypíchl oko o větev. Cesta tedy skončila a tři dny nám trvalo, než jsme ho dopravili do nemocnice. Bylo to strašné. Oko mu sice zůstalo, ale vidět na něj už asi nebude.

O venezuelské jeskyni Brewer jsi nedávno vydal 3D knihu a natočil první český dokumentární 3D film. Jak vznikal?

S kamarádem Richardem Boudou jsme použili klasickou stereoskopii. Prostě jsme vedle sebe postavili dvě kamery, které točily zvlášť obraz pro pravé a levé oko. Na detaily jsme použili stereobox, což je jednoduché zařízení s polopropustným zrcadlem, kde jsou dvě kamery umístěny pravoúhle a dají se k sobě přisunout na velmi krátkou vzdálenost. Důležité bylo i co nejvýkonnější osvětlení. Vyvinul ho pro nás slovenský vývojář speleologických čelovek Juraj Halama. Na světovém trhu zatím žádné takové LED supersvětlo není. To Jurajovo je vodotěsné, lehké, odolné, má velkou kapacitu, měnitelný světelný kužel a hlavně skoro plné barevné spektrum. Když jsme měli vše natočeno, museli jsme si pořídit 3D střižnu a naučit se s ní pracovat. Později jsme si pořídili i vlastní mobilní 3D kino. Film nabízíme ke knížce i na flashce, takže si ho majitelé 3D televizí můžou pustit doma.

Kde jsou podle tebe největší možnosti objevení velkých jeskynních systémů?

Velké objevy čekám v Číně. Hodně nadějně vypadá i Papua-Nová Guinea, která je kvůli obtížné dostupnosti zatím jen málo prozkoumaná. Řadu expedic tam navíc zastavily velké vodnaté řeky, které jeskyněmi protékají. Jako kdybychom naše jeskyně v Moravském krasu zvětšili desetkrát a protékala jimi řeka Morava. Když už se jeskyňářům podařilo zdolat část jeskyně, narazili na úžinu nebo sifón, kde byl proud tak silný, že to nešlo podplavat.