Dravá krása Lví řeky
Letadlo krouží nad měsíční krajinou na severu Indie. Přistáváme v odlehlé oblasti Ladak, známé i jako Malý Tibet. Organismus si po příletu žádá aklimatizaci na velkou nadmořskou výšku, tedy nepouštět se do „větších akcí“. Volíme tedy splutí Indu.
Údolí sevřené strmými skalními a suťovými srázy budí respekt. Vysokohorská řeka má v Ladaku překrásné meandry a divoké peřeje. Pro jejich sjetí má náš „raft guide“ Mukesh připraveny dvě varianty – „chicken“ nebo „tiger“. Volíme tu drsnější, netušíce, že adrenalinu bude až moc…
První peřeje zdoláváme s ležérní elegancí, ale proud nás nekompromisně táhne vstříc novým zážitkům. Další z meandrů už moc dobře nevypadá. Proud obtéká v ostrém úhlu obrovité skalisko a částečně mizí i pod ním. Mukesh dělá vše pro to, abychom jej bezpečně minuli. Blížíme se ale moc rychle, a když stísněným hlasem vydává povel „kontruj“, je už pozdě. I proto, že posádka je nevyvážená.
Manévr pootočil raftem, ale neodvrátil boční náraz do skály. Následuje rychlý běh událostí. Raft vmžiku mizí pod hladinou, jen levý válec ještě ční nad vodu. Na něm se ke skále tiskne devět vyplašených rafterů. V jedné ruce svírám pádlo, v druhé malý skalní výstupek velikosti knoflíku rádia. Nad potápějícím se raftem, z něhož rychle uniká vzduch, má voda výraznou převahu. I zkušený vůdce Mukesh má v očích hrůzu. Pokouší se zvednout ponořenou stranu raftu nad hladinu. V té chvíli je jediný, kdo si uvědomuje, že bez raftu se odsud nemáme šanci dostat.
Proč bychom se netopili?
Syčící raft rychle ztrácí objem, ale hučící proud nepolevuje ani na okamžik. Ponořený válec se nám daří vytáhnout až ve chvíli, kdy se třetina posádky už neudržela a zmizela v proudu. Konečně odrážíme od skály a bleskově měníme formaci. Všichni na pravou stranu! Mukesh rychle vyhodnocuje situaci a rozhoduje vylovit ženu unášenou proudem. Pro ostatní se prý vrátíme. Záměr se podaří až asi po dvou kilometrech. Přirážíme ke břehu a strmým suťovým svahem se vydáváme najít zbylé dva ztracence.
První ještě visí na skále a s malou pomocí je za chvíli v bezpečí. Druhý je ale uvězněn na malém výčnělku na protějším břehu a dělí nás od něj asi třicet metrů hřmící vodní masy. Přesvědčuju ho, aby skočil do vody a chytil se hozeného lana. Dívá se na mě, pak do mohutného proudu… Posunky se ptá, jestli mi úplně nehráblo. Trvám na „harakiri plánu“. Je mu jasné, že nemá na vybranou, a tak se odhodlaně vrhá do dravého a ledového proudu. Mukesh sice nahodil bravurně, ale nešťastník lano nechytil, takže odplouvá o kilometr níž.
Když se opět shledáme, oddechneme si a vydáváme se na nepříjemný traverz strmým kamenitým břehem zpět k raftu. Zbytek čekající posádky si mezitím pěkně spálil hrby. Záchrana trvala celou věčnost, ale v Ladaku je čas velmi relativní pojem. Zbylých dvacet kilometrů splouváme na polovyfouklém člunu. Jsme po okraj plni adrenalinu, úcty k živlům, pokory a nové radosti ze života, o který jsme museli trochu zabojovat. Teď už se cítíme plně aklimatizovaní a připraveni na další putování Ladakem, nejodlehlejší a nejpustější oblastí Indie.
Kláštery a usmrkánci
Obyvatelé Ladaku považují každou větší cestu za něco neobyčejného a důležitého. Náš průvodce se proto rozhodl posvětit putování púdžou – slavnostním obřadem. Kolem krku dostáváme khatak – pruh hedvábné látky, který nám prý na cestě bude přinášet štěstí. Na kolech opouštíme hlavní město Léh a míříme na jih k velkému himálajskému předělu. Cesta vede kolem Indu horskými údolími, jen občas přerušovanými zavlažovanými políčky a háji kolem vesniček. Míjíme bývalé královské město Šéj. Dnes už z něj zbyla jen zřícenina zapomenutého paláce a skalní rytina u silnice zobrazující pět Buddhů.
O pár kilometrů dále se necháváme vtáhnout působivou atmosférou kláštera Tikse. Impozantní svatyně a výjevy na nástěnných malbách (tangkách) nechávají tušit dávnou slávu tibetských králů. Zajímavým setkáním v podhradí Tikse je zastavení u šestice usmrkánků. Rozcuchané děti v ušmudlaných šatech s typickou nudlí u nosu jsou plaché, ale po chvilce je ovládne zvědavost. Zkoušejí, čím vším se dá na tom podivném šlapacím stroji hýbat, od tachometru přes brzdy a řazení až po pedály.
Pokračujeme proti proudu Indu a dočasně se odchylujeme od pohodově sjízdné hlavní cesty. Čeká nás několik „bajkovějších“ etap přes vysokohorskou poušť kolem slaných jezer Tso Moriri a Tso Kar. Těsně před setměním nás u mostu zastaví vojenský check point. Jsme v oblasti hraničící s Tibetem, kterou si Indie bedlivě střeží. Na tábořiště dorážíme až dlouho po setmění. Cestou míjíme betonový poutač s trefným sloganem„Better late than never“ – lépe pozdě než nikdy. Ta slova si ochotně bereme k srdci…
Okap střechy světa
Anglická spisovatelka Jean Fairley Indus poněkud neromanticky nazývá „okap podél střechy světa“. Jak v létě 1907 objevil Sven Hedin, Indus pramení v takzvané „Lví tlamě“ (Senge Khabab) pod posvátnou tibetskou horou Kailáš v nadmořské výšce 5 600 metrů. Jeho 3 180 kilometrů dlouhý tok pak kromě západního Tibetu protéká indickým Ladakem a následně celým Pákistánem od severu k jihu. Během monzunu se tu zvedá až o patnáct metrů a rozlévá se do šířky až dvaceti kilometrů. Zároveň ale představuje i životodárnou zavlažovací tepnu, bez jejíž vody (rozvedené systémem zavlažovacích kanálů) by nebylo možné tak rozsáhlé zemědělství. Východně od Karáčí pak Indus v široké deltě jedenácti rameny ústí do Arabského moře. Podél toku má Indus různá jména. Tibetsky je to Senggé Cang-po, „Lví řeka“, čínsky Jin-tu-che. V Baltistánu mu říkají Gemtsuh, „Velká voda“, nebo Tsuh-Fo, „Mužská řeka“. Paštuni Indus nazývají Nilab, „Modrá voda“, Šírdarja, „Lví řeka“, nebo Abbasin, „Otec řek“. V provincii Sindh je to Purali, „Divoká řeka“, jejíž povodně prý mohou vymazat celé civilizace (jen v roce 2010 při nich zahynuly přes dva tisíce lidí). Ve starém sanskrtu se Indus jmenoval Sindhu, Peršané mu říkali Hindu a Řekové Indós. Odedávna se po něm jmenuje Indie. „Indus je bojovník,“ píše Jaromír Štětina. „Prořezává se horami, které pod ním v nesmírné časomíře vyrůstají. Prořezává se jimi nikoli jako jiné způsobné řeky od hřebene, nýbrž napříč.“ Více: Jaromír Štětina: S Matyldou po Indu (Panorama 1979), Jean Fairley: The Lion River (Penguin Books 1975) |
Text a foto: Rudolf Růžička
Napsat komentář