Cesta do Lesotha

Členové expedice Na kole napříč Afrikou svou cestu minulý týden šťastně ukončili. V aktuálním článku mohou tedy vše shrnout.

Všechny předchozí články z expedice jak o fázi příprav, tak o předchozích zážitcích, najdete zde.

Kola – logistický problém

Jen co jsme slezli z kola, začaly logistické trable. Najednou je nám kolo přítěží. V Maputu (Mosambik) bylo třeba je mít připravená k letecké přepravě zabalená v krabicích v Johannesburgu (JAR). A jak že jsme si s tím poradili?

Prvním úkolem bylo dopravit kola do Johannesburgu. Z domova nebylo jasné, jak to provedeme. Autobusové společnosti na internetu uvádějí, že kola neberou, vlak jezdí jen dvakrát týdně a to až z hranice. Nakonec to problém nebyl. Ukázalo se, že námi vyhlídnutý noční autobus má luxusně velký a uzavřený přívěsný vozík. Řidič se nemůže dohodnout s úředníkem v kanceláři, komu že zaplatíme 150 randů poplatek, nakonec si řidič bere 100 randů za kolo (200 Kč) bez účtenky a je to vytřízeno. Další den ve čtyři ráno jsme v 560 km vzdáleném Johannesburgu na centrálním dopravním uzlu Park Station.

Druhým krokem bylo půjčení auta. Po internetu se snadno zarezervuje, ale nabízí se jej vyzvednout jen z letiště. Z autobusáku naštěstí jezdí Gautrain, něco jako naše metro, jen rychlost dosahoval jako Pendolino, až 160 km/h. Za 158 randů odvezl Pavla na letiště, kde si převzal pidi autíčko Toytu Etios. Já s Markem mezitím hlídáme kola a bagáž.

Třetím krokem bylo sehnat krabice na kola. Máme vyhlídnuté nějaké cykloshopy u autobusáku a u letiště. Jdu to obhlédnout. Bohužel musím potvrdit špatnou pověst Johannesburgu jako města s vysokou kriminalitou, kde je přepadávání a okrádání lidí denním koloritem. Už bylo světlo, tak půl osmé. Vyrazil jsem z centrálního hlídaného a bezpečného autobusáku přes lokální autobusák na ulici. Všude bylo spousta lidí pospíchajících do práce, prostě plná ulice. V tom mě chytl jeden černoch za loket, než jsem se otočil, druhý ukázal nůž, třetí se čtvrtým mě povalili na zem. Doklady jsem měl dobře schované, na sobě jen brašničku s důležitými provozními věcmi (malé peníze, mobil, deníček, čelovku, GPS…) a foťák. Útočníků bylo odhadem pět. Zkoušeli mi odtrhnout brašničku a foťák z pasu, přišlápli mi hrudník. V tom na ně začali pokřikovat lidi a oni se rozutekli. Celé to trvalo tak 7 vteřin. Brašničku ani foťák neutrhli, ani mi v podstatě nic neudělali. Špinavý se vracím do haly, oprášit se a umýt. Za chvíli vyrážím jiným směrem. Tady už byla ulice v pohodě, cykloobchod však krabice nemá. Je to tedy na Pavlovi. Se souběžnou výukou řízení auta na pravé straně objíždí město a na druhý pokus se mu daří sehnat tři krabice. V poledne s nimi přijíždí na autobusák.

Demontovat kola už problém nebyl. Zároveň jsme při tom vyhodili unavené a rozbité součástky, abychom ušetřili váhu do letadla. Byly to dva ráfky, dráty, jeden střed s kolečky, nespočet Pavlových šlapek a napůl zničený stojánek. Do auta s otevřeným kufrem se vejdou jen dvě kola, tak to převážíme na letiště nadvakrát. Je tu úschovna, ve které na nás naše kolečka počkají. Ve čtyři odpoledne je vše hotovo a my můžeme vyrazit dál.

Lesotho

Cesta autem po silnicích a dálnicích je zprvu jednotvárná. Mírně kopcovitá krajina, seschlá žlutá tráva, proložená rozsáhlými černými plochami od řízeného vypalování. Všude na obzoru jsou vidět oblaka stoupajícího kouře. U hranic s Lesothem se zvedají útesovité hory hodně připomínající Arizonu a její červené hory a kaňony, tady ve žlutém provedení. Butha-Buthe je první vesnice v Lesothu, kam přijíždíme. Po jediné silnici se pohybují stovky lidí, všude nějaké stánky, obchody, jedna pumpa má i benzín. Později se dočítám, že je to druhá největší obec v zemi. Tak to mě teda podrž! Ano, Lesotho je Zapadákov s velkým Z. Nás čeká asi 200 km dlouhá cesta podél severních hranic. Dle mapy je to nejlepší silnice široko daleko. Po asfaltu stoupáme do 3200 m n. m., pak už převažuje šotolina. Hornatá země, pořád strmě nahoru a dolů, jedno třítisícové sedlo za druhým. A co to nevidíme? Proužek bílého sněhu ve vyschlé krajině! Uměle zasněžovaný svah, tak 700×70 m s vlekem a dokonce je na něm i několik lyžařů. Výstižný název – rezort AfriSki. Koukáme na to jak vyjevení.

Po chvíli asfaltu odbočujeme na Sani Pass, to už je jasná šotolina. Bohužel nebo bohudík je ve výstavbě. Číňané získali kontrakt, přivezli náklaďáky, bagry, vrtací stroje, střelivo a rozšiřují původní prašnou silničku. S obtížemi překonáváme prudká stoupání, štěrk podkluzuje, jednička je obvyklá rychlost, kterou používáme. Do Sani Pass dojíždíme chvíli před setměním. Tohle místo se nachází na okraji útesu a je zároveň hranicí s JAR, odkud sem vede strmá šotolinová cesta s prudkým stoupáním a serpentinami, jen pro auta s náhonem na všechna čtyři kola. Vracet se 200 km zpátky? Kdo ví, zda tou rozoranou silnicí zpět projedeme. Nebo se spustit dolů serpentinami? Při téhle variantě zase není návratu.

Thabana Ntlenyana 3482 m n. m.

Kvůli tomuhle kopci tady jsme. Nenajdete ho na fotografiích, protože je to v podstatě nezajímavý pahrbek na hřebenu, kterých je kolem dokola stovky. Je ale prostě nejvyšší v Lesothu a je nejvyšší na jih od Mount Meru v Tanzánii. Cesta na něj není náročná, jen je to tam a zpátky celkem 32 km. Vyrážíme za svítání, teploměr ukazuje -6°C a my v teniskách pospícháme dobře průchodnou travnatou trsovitou krajinou po kozích stezkách k našemu cíli. Těmhle horám se říká také Drakensberg (Dračí hory). Shora jsou celkem obyčejné, zespoda z JAR však útesové okraje připomínají dračí zuby. Na kopec jsme vylezli. Pospícháme zpátky, abychom stihli projet autem hranice před jejich večerním uzavřením. Místní nám totiž poradili, že sjet po serpentinách dolů do JAR bude lepší volba. Rychle jsme prošli celnicí a pouštíme se po prašné strmé cestě dolů. Celkem to jde, nejhorší je vybrat dobrou stopu mezi šutry, abychom nepotloukli půjčené auto. 20 km nám trvalo sjet přes dvě hodiny, ale zvládli jsme to.

Konec cesty

Zbyly nám dva dny na to dostat se do Johannesburgu, vrátit auto, dobalit kola a sednout do letadla. Po 52 dnech tak končí naše cesta po osmi zemích jižní Afriky, kterou jsme se vám snažili těmito články přiblížit. Děkujeme našim rodinám a přátelům, kteří nás na této dlouhé cestě podporovali. Děkujeme i všem, kteří to dočetli až sem.

PS: Ať zvládáte trable na cestě na sto způsobů, na úplný závěr se přichomýtne úředník, který nechtíc zavládne vyšší mocí. Totiž… Marka nezvládli odbavit do večerního letu. British Airways se omluvilo, dalo mu let na další den, hotel, jídlo na celý den a finanční kompenzaci. Ale znáte to, když nejde o život…

Více fotek a komentářů na plus.google.com/116301878937483169585

Text a foto: Petr a Pavel Záchovi, Marek Falcník

Add Comment Register



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


6 × pět =

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Free mockups