Božský Vang Vieng

Kde jinde si můžete vylézt „panenskou stěnu“, které se lidská ruka zatím ještě nedotkla? V Ádru nebo v Prachovkách se vám vytvoření vlastní originální cesty už asi nepodaří.

Do „Mekky laoského lezení“ jsme zavítali vlastně náhodou. Naším zdejším cílem totiž nebyly lana a karabiny, ale jeskyně, kterých je v okolní džungli celá řada. Můžete je prolézat buď v rámci celodenního výletu s některou z místních „dobrodružných“ cestovek, nebo na vlastní pěst. V druhém případě je ovšem nejdřív musíte najít. Není to nic těžkého, protože vesničané přístup k jeskyním v džungli vyznačili a za pár korun vám půjčí čelovky.

Druhou věcí, která mě jako novináře přitahovala, byla pověst Vang Viengu jako „totální Sodomy a Gomory“. Asi před deseti lety se tohle městečko dostalo do hledáčku lehce postpubertálních cestovatelů z celého světa. Stalo se jedním z uzlových bodů tzv. Banana Pancake Trailu – „Palačinkové cesty“, nazvané podle nechuti zhýčkaných „takycestovatelů“ živit se lokálními jídly.

Na řece Nam Song tu vznikla síť barů a hospod, navázaná na půjčovny traktorových duší nafoukaných stejně jako ti, kdo se na nich plaví. Bílí mladíci a slečny na nich po řece sjíždějí od nálevny k nálevně a neskutečně kalí. Když píšu neskutečně, opravdu myslím neskutečně – něco takového člověk na vlastní játra zažije tak na střední škole, protože později už by ho to zabilo. Ale hlavně by ho to už nebavilo, protože delirium je přece jen poněkud primitivní kratochvíle. Připočtěte dunící techno, marihuanu, opium, „magické houbičky“ a příležitostný sex a máte obraz místa, kterému se normální člověk vyhne. Pokud o něm nechce točit film jako já.

 

Adam byl první

Ale pozor, Vang Vieng zdaleka není jen opilecká apokalypsa. Kromě subkultury západních kaličů tu vznikla i subkultura hledačů outdoorových zážitků, kterým večer stačí dvě tři piva Laobeer. Kromě prolézání jeskyní tu můžete podnikat výlety na horských kolech, treky za domorodými kmeny, raftovat, jezdit na kajaku… Od bezduché zábavy mládeže, co se poprvé utrhla ze řetězu, prostě utečete do okolí a budete se věnovat něčemu „dospělejšímu“. Hlavním lákadlem je lezení.

Všechno prý začalo v roce 2002, kdy Francouz jménem David v okolí města zajistil první cesty. Za skutečného zakladatele slávy Vang Viengu se ale považuje Laosan s přezdívkou Adam. Lézt začal v roce 1997 v okolí Krabi v jižním Thajsku, kde pár let působil jako instruktor. Do Vang Viengu přišel v roce 2005 a otevřel tu první lezecké centrum – Adam’s Climbing School (www.laos-climbing.com). Dnes mu konkuruje třeba Green Discovery (www.greendiscoverylaos.com) a další kanceláře. Nabídka všech je skoro stejná.

Pokud jste začátečník, můžete si tu za pár dolarů koupit kurz lezení, od půldenního až po pětidenní. Pokud jste zkušený lezec, půjčí vám tu „matroš“, tedy lezečky, sedák, lana, osmy a další věci. Lezeckého průvodce si buď stáhnete z webu Adamovy školy, nebo si najmete někoho, kdo vás doprovodí až pod skálu. Vybírat můžete z asi osmi oblastí v okolí města s lákavými názvy jako třeba Sleeping Wall nebo Secret Canyon.

 

Džungle z výšky

Já měl s sebou své dvě děti, takže jsem zvolil nenáročný kurz. V devět ráno jsme se „u Adama“ sešli s instruktorem Poukem, který Davidovi (11) a Michaele (14) pomohl vybrat „matroš“. Pak jsme sedli na kola a dojeli za město, kde z rýžových políček a džungle trčí věže tzv. mogotového krasu. V Outdooru jsem o něm nedávno psal v článku o mořském kajaku v jižním Thajsku, takže jen stručně. Mogoty najdete na řadě míst jihovýchodní Asie. Bizarní kuželovité útvary čnějící v tropické džungli příroda vymodelovala z korálových usazenin prvohorního moře, které se tu rozkládalo před 130 miliony let. Mogotový kras se táhne od Malajsie až po jižní Čínu. Čistě geologicky vzato jsou mogoty izolované homolovité kopce čnějící nad plochou krajinu. Připomínají kulaté bochníky chleba nebo i strmější skalní katedrály, ale vždy k nim patří strmé a příkré hrany a zaoblené vrcholy. Tedy ideální terén pro horolezce.

Pod skálou Pouk dětem vysvětluje základy jištění a lezecké techniky. Nosí trochu dříví do lesa, ale mluví slušnou angličtinou, takže to má i jazykový přínos. Když Davida zacvakne do sedáku, raději to po něm zkontroluju. Lana i karabiny jsou ale ve slušném stavu, stejně jako kruhy ve stěně. Tahle cesta je prý jen rok stará. Jde o standardní lehké lezení se spoustou stupů a chytů, podobné, jaké děti znají z umělé stěny. Ale kdy se vám naskytne příležitost prohlédnout si laoskou džungli z výšky? Míše raději nevyprávím historky z webu, podle kterých si tu lezci v chytu nad hlavou občas sáhnou na pavouka velkého jako pěst, připomínajícího chlupatou bramboru. Když dětem asi po dvou hodinách začnou svaly vibrovat únavou, Pouk vytahuje z báglu oběd. V ceně kurzu je rýže s masem v pálivé kokosové omáčce – žádná globální palačinka.

 

Meditace s lahví Beerlao

Kdyby vám nebylo jedenáct a čtrnáct let jako mým dětem, mohli byste večer adrenalin spláchnout pivem v některém z místních barů. Takhle jsem tam o Vang Viengu musel přemýšlet sám. Podle některých názorů tohle město pod náporem armády zlitých batůžkářů ztratilo svou duši. Jenže primitivové plavící se na duších od traktorů po skalách nelezou – stačí jim jen bary kolem řeky.

Na mnoha místech jihovýchodní Asie vám budou vyprávět, že zrovna u nich jsou lezecké terény nejkrásnější, instruktoři nejzkušenější, zážitky nejsilnější a půjčovny „matroše“ nejvybavenější. Možná jste už zkusili stěny kolem jihothajského Krabi, kam se na zimu sjíždí západní lezecká špička. Nic proti nim, ale Vang Vieng je opravdu výjimečný. Kde jinde najdete vápence vysoké stovky metrů s členitými římsami, voštinami, převisy a obrovskými krápníky, na které by vás v Evropě ochranáři nenechali ani sáhnout? Kde jinde můžete lezení kombinovat s tolika jinými outdoorovými aktivitami?

Ale hlavně – kde jinde si můžete vylézt „panenskou stěnu“, které se lidská ruka zatím ještě nedotkla? V Ádru nebo v Prachovkách se vám vytvoření vlastní originální cesty už asi nepodaří. V okolí Vang Viengu je ale zatím zajištěno „jen“ přes dvě stě cest nejrůznějších délek a stupňů obtížnosti. A taky bizarních názvů, jako třeba Další den v ráji, Kuřecí řízek nebo Miláčku, neboj se (No fear, my dear). Proč k nim nepřidat vlastní cestu, pojmenovanou třeba Zemanova šavle, Studna starého Brůny nebo Desátý gambáč?

  • Jak se tam dostat? 

Pro většinu cestovatelů a lezců je hlavní vstupní branou thajský Bangkok. V cestovkách na „batůžkářské“ ulici Khao San vám tu za dva dny vyřídí laoské vízum a prodají vám jízdenky na pohodlný noční autobus do laoské metropole Vientiane. Tam přestoupíte do dalšího autobusu, který vás do Vang Viengu z jihu dopraví asi za čtyři hodiny. Druhá cesta sem vede ze severu autobusem z Luang Prabangu. Můžete ji spojit s návštěvou severního Laosu, kde se dají podniknout třeba treky za horskými kmeny v okolí městečka Muang Sing. Adrenalinovým zážitkem je jízda po Mekongu superrychlým člunem přiléhavě zvaným speedboat.

  • Kam se vydat dál?

Pokud jedete z laoské metropole Vientiane, pokračujte z Vang Viengu autobusem do bývalého královského města Luang Prabang, které leží na břehu Mekongu. Organizace UNESCO ho v prosinci 1995 zařadila na seznam světového kulturního dědictví jako „nejlépe zachované město jihovýchodní Asie“. Na ploše několika mála čtverečních kilometrů je tu totiž natěsnáno neuvěřitelných 32 buddhistických chrámů. Mezi západními backpackery se Luang Prabangu přezdívá „útočiště posledních snílků“ a spisovatelka Marie Bassene ho nazvala „snem naivní citlivosti“. Je tu totiž absolutní klid.

vang vieng

 

Text a foto: Ivan Brezina

Add Comment Register



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


× 2 = deset

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Free mockups