Biologové v Indonézii – kompletní průvodce 22denní cestou po ostrovech

Tři laboratorní krysy (rozuměj vědci z Karlovy Univerzity :) ) se rozhodli poznat svět a tak jsme naplánovali cestu do Indonézie. Jmenujeme se Ivan, Katka a Zdeňka  a je nám 26-31 let. Následující řádky jsou shrnutím naší 22 denní cesty. Jde nám hlavně o to předat praktické zkušenosti dalším lidem, kteří koketují s myšlenkou vydat se do této nádherné krajiny.

foto15

 

Mapa našeho pohybu po Indonézii. Začínali jsme na Bali a končili na Flores.

 

Část 1 – Bali – ráj na zemi, pokud nespadnete z motorky

Naše výprava začíná na Ngurah Rai International Airport na jihu ostrova Bali. Přiletěli jsme po několika přestupech, docela vyčerpaní a se zpožděním. Spolehlivost a přesnost Indonésanů prakticky neexistuje, což se potvrdilo i posléze. Zlaté Španělsko. Žádný z našich vnitro-státních letů nevzlétl včas. S tím je potřeba počítat už u nákupu letenek. Před letištěm na nás čekaly zástupy taxikářů, které jsme pracně odignorovali. Pořídili jsme si lokální SIM karty, cena o něco levnější než u nás. Vybaveni mapou a GPS jsme se pěšky dopravili do malého homestay penziónu, který jsme si jako jediný předem rezervovali. Nebylo to ale zapotřebí, možnosti ubytování byl nadbytek (až na výjmky, viz část 4). Ubytování, které naleznete na booking.com nebo tripadvisoru je zpravidla výrazně dražší než ubytování, které sjednáte na místě. Je ale nezbytné si předem prohlédnout pokoje. Ať víte, do čeho jdete.

Na druhý den se potkáváme s dvojicí kamarádů a spolu se vydáváme do Ubudu. Nebylo potřeba dlouhého spekulování, jak se tam dostaneme. Turistický batoh funguje jako magnet na nabídky. Pět minut a měli jsme domluvený odvoz. Cestou nám řidič ukázal místní  farmu na cibetkovou kávu.


 

Ubud byl dobrou volbou jako výchozí bod k cestování po Bali. Ubytovali jsme se v roztomilém “Banana home stay”. Rodina vystavěla veliký penzión a sami se mačkají v jedné místnosti u jejich prodejny ovoce a zeleniny. Ta je zde prakticky zadarmo. Stejně jako džusíky připravené na počkání z manga, avokáda, či papáji. Ještě ten den jsme si půjčili skútry. V přepočtu za 80 korun za den s cenou benzínu 11-16 korun za litr, to je něco pro nás. Ale pozor, jezdí se tady po levé straně a dopravní značení se zde spíše bere jako takové hrubé doporučení. Hlavně do nikoho a ničeho nevrazit. Přednost má silnější. Hustota provozu je místy obrovská a tak průměrná rychlost nepřesáhne 40km/h.

 

Rýžová políčka a jízda na motorce

 

Následující 2 dny jsme se vozili po vnitrozemí Bali. Už samotný výhled z motorky stojí za to.

 

Sklizeň rýže

 

Máte-li rádi exotické ovoce, jste zde správně.

 

Rýžová políčka tvoří malebné krajinotvorné elementy. Pořád na nich někdo pracuje. 44% lidí v Indonézii pracuje v zemědělství. V ČR je to pro srovnání 1%. Něco jako mechanizaci zde nepotkáte. Dokonce ani cepín zde neznají a svazky rýže se prostě mlátí o zem (na plachtě). Tam, kde nejsou políčka, roste bambus, palmy, stromové kapradiny a celkově tak Bali vypadá velmi pestře. Vulkanická půda je nejen velmi úrodná, ale jak se ukázalo druhý den, i velmi zrádná. Může se totiž stát, že cesta se bez varování změní v hluboký a sypký vulkanický štěrk. Do takovéhoto štěrku se povedlo Ivanovi vklouznout i se svou motorkou. A to i přes to, že byl předem o tomto riziku poučen. Do lékárničky si proto sbalte nějaké ty náplasti i na rozsáhlejší odřeniny. Alkohol zde nedostanete, proto vemte taky lahev domácí slivovice.

 

Část 2 – Gili Islands.

Po 2 dnech jízdy na motorce jsme se rozhodli posunout se dále na 3 malé ostrůvky Gili Islands, na severu Lomboku. Transport jsme domluvili v Ubudu jako komplexní službu – odvoz do přístavu a pak transport rychlolodí. To, že rychloloď je prostě dřevěná loďka, na kterou domácí namontovali 7 motorů, jsme zjistili až později. Alternativní a levnější transport by byl trajektem. Ten je ale extrémně pomalý a nedoveze vás přesně tam kam chcete.

Po příjezdu na Gili Trawangan se o nás opět prali domácí nabízející ubytování. Nenechte se oklamat. Pokud vám budou tvrdit, že něco levnějšího neseženete, nejspíše lžou. Pokud vám budou tvrdit, že neseženete nic čistšího, také  nejspíše lžou. A pokud to bude vypadat jako disko bar a budou vám tvrdit, že se tam nehraje a v noci bude klid, určitě lžou. Indonézani lžou. Neberte to jako žádnou špatnost. Prostě je to tak. Rozumná cena za ubytování na Gili Trawangan se pohybuje kolem 100-150 tisíc rupií na osobu na noc. Jak je už z kontextu cítit, ostrovy Gili jsou hodně turistické. To v sobě zahrnuje o něco vyšší ceny všeho, ale také širší výběr služeb. Třeba vyprání kila prádla zde stojí 20 tisíc rupií (36 korun). Jinde je to kolem 5 tisíc rupií.

Na ostrovy Gili lidé hodně jezdí kvůli šnorchlování. Neodolali jsme ani my a sjednali jsme si šnorchlovací vyjížďku lodičkou. Pokud vám slíbí, že na palubě bude pitná voda, lžou. “Water here”, řekl nám průvodce a ukázal na moře. A tak jsme po asi 2 hodinách chtěli naše šnorchlování přerušit a jít si koupit vodu. Shodou náhod, které neumíme vysvětlit jinak než náhoda, najednou v moři plavaly desítky plných plechovek Coca coly.

Protože šnorchlování na Gili bylo prvním šnorchlováním, moc se nám líbilo. Zaplavali jsme si se želvami a rybkami nespočetných tvarů a barev. Korály zde však umírají. Jsou porostlé řasami, kterým se zde hojně daří. Možná proto, že všechny ty hotely a restaurace vypouští “hnojivo” přímo do moře. To jsme zjistili, když jsme seděli na písečné pláži, po které se najednou začala valit hnědavá tekutina.

Zatímco pobřeží Gili Trawangan je lemováno turististickými atrakcemi, vnitrozemí tvoří slumy domácích. Zcela uprostřed se nachází veliká hořící skládka odpadu. Na ní jsme napočítali asi 12 krav, které zde vyžírají zbytky. Před našima očima pak kráva sežrala igelitový pytlík. Hovězí asi v příštích dnech omezíme. Když už je řeč o jídle, to stojí v průměru kolem 35000 rupií, s mangovým džusem  to máte 50. Většinou zde potkáte tři druhy pokrmů – Nasi Goreng – smažená rýže, Mie Goreng – smažené nudle a Cap Cai – polévka. Ke snídani je častá banánová palačinka. Všechno je to moc dobré, ale po 3 týdnech se rozbrečíte u obrázku svíčkové.

 

Ivan a želva

 

Pobřeží ostrovu Gili Trawangan je poměrně turistické a ostře kontrastuje s vnitrozemím.

 

Ve vnitrozemí Gili Trawangan pozorují místní děti, jak se chystá býk vyskočit na krávu. Aby to měl snažší, krávu mu přidržují na provázku. Tyto děti asi nepotřebují vyprávět o včeličkách…

 

Tato kráva právě sežrala plastový pytlík, který vytáhla z tlejícího popela.

 

Část 3 – Mt. Rinjani – sopka, která vybouchla

Po 3 dnech na ostrovech Gili jsme si domluvili výstup na 3725 metrů vysokou sopku Mt. Rinjani. Rinjani se nachází na obvodu obrovského staršího kráteru, uprostřed kterého je jezero a v něm malá sopka Mt. Bajuraji. Výlet jsme opět sjednali jako komplexní službu již na Gili. Opět na nás čekaly nějaké nástrahy. Počet domluvených nosičů, kteří měli jít s námi, hrubě neseděl. Jednoho navíc se nám však povedlo vyhádat. Vodu, kterou nám poskytli, nestačila a proto ji doplňovali odněkud. Možná si myslíte, že horská pramenitá voda, to přeci nemůže být nic špatného. No, to jste to tam neviděli. Zde jsme si pomohli turistickými filtry (děkujeme za poskytnutí obchodu Frogman.cz).

Samotný výstup nahoru trval 2 dny. V prvním dnu jsme vystoupali na okraj kráteru, kde nás čekalo stanové tábořiště. Travnatá krajina byla často střídaná stromy, po kterých se občas mihli opice. Stezka byla extrémně prašná a prach se dostával všude. Proto doporučujeme vzít si s sebou roušky. My jsme je neměli, na rozdíl od domácích.

Večer na okraji kráteru jsme stihli západ slunce. Oblaky klesly pod nás a celá scenérie byla dechberoucí, stejně tak jako noční obloha, která se postupně začala objevovat kolem táboráku, který plápolal ve větru.

Druhý den ráno ve 3:00 jsme vyrazili na druhou a závěrečnou fázi výstupu. Plán byl stihnout svítání z vrcholu. Stoupání se ukázalo být extrémně náročným. Prach se změnil v hluboký sopečný štěrk, do kterého se bořila obuv (na výpravu ji s námi vyslal český výrobce Prabos) a nohy se tak sesouvaly zpátky.

 

Cesta se vinula na hraně propasti, kterou jsme viděli jen svítilnami. Slunce nakonec vyšlo nad obzor, zrovna když jsme byli asi 20 metrů pod vrcholem. Když světlo začalo zaplavovat krajinu, nás zaplavila euforie. Stihli jsme to. Nádhera. Pod námi jemně kouřila Mt. Bajuraji. Zážitky nedokáže popsat žádný text. To jsme ještě netušili, že 2 týdny poté Bajuraji vybouchne, turisti budou evakuováni a z Bali a Lomboku přestanou létat letadla.

Když jsme se vrátili do základního tábora, odpadky byly ve vykopané jámě. Je to národní park, nemohou je tam jen tak nechat. Po chvilce se zde objevila tlupa opic, která se o odpadky poprala a skonzumovala, co šlo. Škoda. O odpadky zde není nouze. Vlastně jako všude v Indonézii.

Cestou dolů jsme se pokusili o komunikaci s nosiči. Ti zde chodí v žabkách a náklad nosí na bambusové holi přehozené přes záda. Neumí moc anglicky. Na otázku, jak se mu nesl náš batoh, nám sdělil “heavy”. Na další otázku, proč nemá boty ale jen žabky, řekl jen “no have”.

 

Západ slunce nad kráterem

 

Žabky a bambusová hůl. Typická výbava nosiče.

 

Vrchol Mt. Rinjani v rozbřesku

 

Z Mt. Bajuraji tiše stoupá pára. Za 2 týdny vybouchne.

 

Opice svačí na odpadcích

 

Část 4 – Lembar a 4 denní plavba „lodí“

Další fáze našeho výletu byla na lodi. Mezeru mezi Mt. Rinjani a lodí jsme vyplnili návštěvou jihovýchodu Lomboku. Společnost, která nám zařídila výlet na Rinjani nám zabezpečila transport až do přístavního městečka Lembar, které jsme se rozhodli navštívit. Cestou jsme srazili 1 toulavého psa a jen tak tak nesrazili maminku s dítětem na skútru. Teprv pak si náš řidič vypnul mp3 a vytáhl sluchátka z uší. Všichni jsme se těšili na hotel. Rozmazlení z Gili a celí od prachu jsme se domluvili, že si koupíme něco lepšího, kde budou mít teplou vodu a splachovací záchod. V Lembaru na nás čekal šok. V celém městečku jsou jen 2 hotely. Jeden špatný a druhý ještě horší. Turisty zde asi nikdy neviděli a připadáme si jako atrakce pro místní. Vybíráme si ten špatný hotel. Chlápka z pětilůžkového pokoje rychle “recepční“ (pro nedostatek jiných termínů) přemístil na jiný pokoj a aniž by cokoliv uklidil, nebo vyměnil povlečení, nám pokoj nabídl. Všudepřítomnou špínu dokreslují myší výkaly, lezoucí mnohonožky a zápach. Sprcha je venku a je studená, z odtoku na nás lezou pijavice. Na postelích rozbalujeme spacáky a nad nimi moskytiéry (které nám daroval obchod top-armyshop.cz).

 

Ivan statečně zůstává bez ní, po 10 minutách to však vzdává a leze ke Katce. Noc hrůzy může začít. Jaké ponaučení si z tohoto vzít? Lombok je velmi heterogenní. Dělí se na letoviska a ne-letoviska. Pokud máte kuráž, zkuste si obojí. Pokud ne, zjistěte si, co je co. Letovisko poznáte na mapě booking.com jako to místo, kde je hodně teček.

Na druhý den jsme si půjčili motorky. Náš cíl jsou 3 malé ostrůvky pár kilometrů od Lembaru. Půjčit motorky nebyl problém. Spolu s nimi se nám nabízí i mladý hoch, který se představil jako Ego (vyslovuj Eko). Prý nám všechno poukazuje, bude s námi celý den a chce za to jen 40 000 rupií. Ego nakonec nabral Ivana na motorku a šli jsme. Nebýt Ega, cestu k ostrůvkům bychom nikdy nenašli. Je to totiž jen prašná stezka, která zatím není v žádné mapě. Všechno nádherné. Jen kdyby Ego tak nevybíral ty zatáčky…Ivanův strup teprv zasychal. Ostrůvky byly turisty dosud neobjevené, korály mnohem barevnější než na Gili. K tomu kokos do ruky a relax může začít. Ego není žádný profík průvodce. Je to však milý sympaťák, který by si jako průvodce mohl vydělávat, pokud by někdo věděl, že existuje. A tak zde máte jeho telefon: +6281907039783 a na facebooku ho naleznete když zadáte ego lombok. Tam je však jen když mu kamarádi půjčí smartphone.

Další noc jsme strávili v letovisku Senggigi. Hotelů zde bylo opět požehnaně, celé místo nám však po divokém a krásném jihu připadalo poněkud nudné. Ale co, zítra vyrážíme na lodičku.

 

S Egem na kokosu.

 

Část 5 – Komodo, Flores a Kanawa

Výletní lodička se uvedla 4 hodinovým zpožděním. Když jsme do ní nastoupili, zjistili jsme, že je to opravdu malá lodička, která se neustále naklání na pravou stranu. Na ní byla posádka a 22 turistů, převážně mládež z Německa. My se ale nebudeme nikde mačkat, připlatili jsme si za naše soukromé kajuty. Alespoň to jsme si mysleli. Jak se ale ukázalo, výfuk z motoru ústí někde v podpalubí, které od kajut dělí desky, které předstírají jakousi podlahu. V kajutách je nedýchatelno. Rychle balíme a jdeme na horní palubu, kde spí zbytek turistů pohromadě. Celý první den jsme se plavili poblíž pobřeží, proto vlny nebyly velké a utěšovali jsme se myšlenkou, že to když tak doplaveme. Když zapadalo slunce, opustili jsme pobřeží Lomboku a začali se plavit po otevřeném moři mezi Lombokem a Sumbawou. Pobřeží se postupně ztrácelo v dálce a vlny se zvětšovaly. Když se setmělo, byla tma. Loďka neměla jediné světlo. Báli se všichni krom posádky a tak jsme nemohli usnout. A tak jsme koukali na moře, které za loďkou zanechávalo pás svítícího planktonu a pořádně se drželi.

Loďka ráno pořád plavala. Následující dny už bylo moře klidnější a tak strach brzy vystřídaly zážitky. Na Sumbawě jsme absolvovali procházku pralesem k vodopádu, zaplavali jsme si s mantami a šnorchlovali jsme v místech, které se slovy nedají popsat. Často jsme potkávali jiné lodičky, které jako přes kopírák opisují tu samou trasu. Jejich kvalita byla velmi podobná té naší, některé vypadaly dokonce hůř.

Předposlední den jsme zjistili, že Ivanovi a Katce schází v peněžence peníze. Nečekali jsme, že krást se bude i na lodičce, která nikde nekotvila a tak je jasné, že pachatel je na lodi. Poté, co jsme celému osazenstvu sdělili že nám zmizely peníze, nám je posádka vrátila. Od té doby nás však plavbou provázela nepříjemná pachuť nedůvěry. Nedůvěřujte. Nikomu a nikdy. Katce se do toho všeho rozbil mobil, díky všudepřítomnému vlhku (i spací matrace jsou vlhké a slané). Ivan ho později rozebral, odstranil z čipů solné krystaly a mobil obživl. Proto, pokud plánujete výlet loďkou, vemte si vodotěsné pouzdro na mobil, nebo alespoň lepší sáček.

Poslední den plavby jsme navštívili parky Komodo a Rinca. Komodské varany nebyl problém potkat, stejně tak jako jídlo pro varany – hodně zvěře. Aby byla vyšší šance, že varany zahlédnete, je hned u stezky zdroj pitné vody, který je sem láká. Výlet jsme absolvovali pokaždé s průvodcem, který měl speciální vybavení na obranu před varany. Šlo o hůl, která se na konci větvila. Radost z výletu umocňovaly epifytní orchideje a tropičtí mravenci.

Lodička nás vysadila na ostrově Flores ve městě Labuan Bajo. Olepení solí po 4 dnech ve slané vodě, rychle nacházíme slušné ubytování.

Na druhý den jsme se pohybovali v Labuan Baju a zjišťovali, co zde lze dělat. Obecně vzato, je to dobrý výchozí bod pro potápění. Naleznete zde desítky společností nabízející 1-4 denní potápěcí programy, včetně kurzů pro začátečníky. Den potápění vás vyjde zhruba kolem milionu rupií.

Jinak v Labuan Baju není vůbec, ale vůbec nic, jen hromada špíny. A to fakt hodně, hodně velká. Pláž, která je posetá odpadky, které dekorují jen mrtvá těla potkanů a je uklizená jen na 1 místě u hotelu. Působí to tragikomicky. Vidět zde šestileté dítě zahazovat na zem plastový obal je zde stejně tak běžné, jako vidět to dělat dospělého. Dochází nám, že pokud chceme něco vidět, musíme jinam. Sjednali jsme si proto lodičku, která nás následující den vozila po ostrůvcích, kde jsme šnorchlovali. Každý z nich je hezký, čím méně turistů, tím lépe. Večer u zapadajícího slunce jsme se přiblížili k mangrovovému lesu, který je obydlen kolonií kaloňů. Tito obrovští ovocní netopýři každou noc vylétají na pevninu. Hned po západu slunce začlo divadlo. Netopýrů postupně přibývalo. Brzy byli kaloni všude, tiše přelétali nad naší lodičkou. Celé toto divadlo trvalo asi půl hodiny. Večer v restauraci potkáváme 2 Francouze, kteří se nám pochlubili, že zde kupují ostrov, aby tam mohli zřídit rezort. Ostrov se zde dá koupit prakticky zadarmo, říkají. Zdenička s Katkou se pak dopátrali, že takový ostrůvek již je poblíž. Není na něm nic, jen 1 italská restaurace a chatičky pro pár hostů. Jídlo se na ostrov nesmí vozit, aby tak nevznikal zdroj odpadu. Neváháme a hned na další den ráno sedáme na loďku, která z Labuan Baja vozí turisty zdarma. Ostrůvek se jmenuje Kanawa a jak lze očekávat, je to zde o něco málo dražší než průměrné ceny v okolí. Stejně je to ale i pro našince levné. Jinak byla Kanawa dokonalým zážitkem. Jen my a asi 3 další rodiny turistů, ticho a nekonečně dlouhý korálový útes. Chatičky mají dokonce vnější sprchy se sladkou vodou a večer s pomocí solárních panelů a generátoru je i elektřina. Na zdi chatky sídlí 2 velcí gekoni, které nás spolu s moskytiérami chrání před hmyzem. Pozorujeme, jak loví cikády.

Celý ostrůvek lze pěšky obejít asi za 40 minut. Uprostřed se nachází kopec s altánem, který je vybaven matracemi. Romantika. Vypůjčili jsme si vybavení pro šnorchlování a o většinu zábavy se pak postaralo moře. Mořské želvy, chobotnice, sépie a gigantické mušle, které se zde všude válejí. V čase odlivu část korálů čouhá nad vodu a je tak velmi komplikované vrátit se zpátky na pláž, pokud vás zastihne odliv. My jsme takhle plavali 2,5km, než jsme našli cestu skrz korály. Ta byla na západní straně ostrova, kde je malý mangrovový lesík, ze kterého se ozývají zvuky tropického ptactva. Ve vodě jsou lezci, které jsme vždy toužili vidět.

Poslední dny naší výpravy jsme strávili zde, obdivováním panensky čisté přírody. Noční koupání ve svítícím planktonu se ukázalo být stejně nádherné, jako denní.

Odlétáme z malého letiště v Labuan Bajo, které má spojení pouzes Bali, kde přesedáme na let do Jakarty a domů přes Abu-Dabi a Berlín.

 

Naše lodička. Kdyby aspoň plavala rovně.

 

Varan komodský

 

Typické Labuan Bajo

 

Lezec

 

Korálový útes za odlivu tvoří nepřekonatelnou bariéru.

 

Našel se Nemo.

 

Závěrem

Tento článek jsme psali hlavně pro lidi, kteří ještě nebyli v asijských krajinách a tato myšlenka je láká. Pokud jsme místy kritičtí k místním lidem a poměrům, je to jen proto abychom pomohli čtenářům předvídat choulostivé momenty. Snad to jen vylepší celkový zážitek.  Indonézie je nádherná krajina a rozhodně ji stojí za to vidět. Se vším, co nabízí.

PS. Děkujeme našim partnerům, jmenovitě potom českému výrobci obuvi Prabos a obchodům top-armyshop.cz a frogman.cz.

Add Comment Register



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


4 + = šest

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Free mockups