11 statečných vstříc smrti

Stalo se to přesně před sto lety v zimě 1914. Uprostřed polských plání se vydává vstříc dobrodružství jedenáctka mladých Čechoslováků. Stovky kilometrů za obzorem leží jejich cíl: Praha.

Úkolem legionářů je proplížit se přes frontu a proniknout nepřátelským týlem až k vůdcům domácího odboje, kterým předají důležité zprávy. Jen ten, kdo má za sebou speciální výcvik v přežití, si dokáže představit, o jak nebezpečný úkol se jedná. Už jen samotné zvládnutí pochodu bez smrtelného faktoru fronty a bez zpravodajského utajení v nepřátelském týlu by bylo sportovním extravýkonem. Naši předkové nebyli bábovky a naprostá většina z nich byla zvyklá všude šlapat po svých. Šli nalehko – vše, co potřebovali, se jim muselo vejít do kapes. Pohybovali se skrytě, ve sněhu a bez možnosti se usušit a vyprat špinavé věci, které je mohly prozradit. Zásoby jídla měli jen na pár dnů, dál už se počítalo s tím, že si „nějak“ pomohou.

„Závod“ napříč Evropou

Těch jedenáct mužů se stalo vůbec prvními tajnými kurýry čs. odboje počínaje legiemi přes paraskupiny II. světové války až po agenty chodce III. protikomunistické rezistence. Podle toho, kde jako průzkumníci zrovna sloužili, nabrali na kompasech směr z prostoru Tarnov přes polské pláně, nebo zvolili delší, ale bezpečnější trasu přes Karpaty. Věděli, že v případě zajetí jim coby zrádcům Vídně hrozí smrt. Tušili, že i když se jim podaří překonat stovky kilometrů v zimním a válkou zničeném terénu (bez jídla a střechy nad hlavou), čeká je ještě cesta zpátky.

11 statecnych

Při pochodu přes Krakov jim stála v cestě Ostrava plná rakouských špiclů, kde bylo vyhlášeno stanné právo. Na rozvědčíky, kteří šlapali od řeky Dunajec vstříc severním svahům Karpat přes Kysuce a Tatry, pak čekalo Slovensko plné maďarských udavačů. Trochu vydechnout si mohli teprve za Jablunkovským průsmykem. Za sebou měli stovky kilometrů zimními horami v závějích, kde zanechávali stopy.

Vyčerpání a omrzliny

To se stalo osudným Vilému Frühaufovi, který byl zatčen v Košicích. Rakušáci ale jeho příslušnost k odboji neodhalili, takže byl soudem zproštěn viny. Zpátky k Rusům se mu už dostat nepodařilo. Podobně dopadl Hynek Keller. Vyčerpán a s omrzlinami byl dopaden u Zmigrodu, ale ani jemu se nepodařilo nic dokázat. Byl poslán do Prahy, kde žil pod dohledem policie, takže se s domácím odbojem nemohl spojit. Vyvázl i teprve sedmnáctiletý Emil Posker. Podařilo se mu dojít až do Čech, kde byl chycen. Rakouské úřady mu prokázaly velezradu a vyzvědačství, trestu smrti ale unikl pro nízký věk. Z basy vyšel až v říjnu 1918. Neúspěšně skončil i Jaroslav Čižmář, který neprošel přes frontu.

Úspěchem naopak zaznamenala mise Václava Čeřenského. Přešel frontu, ale 3. prosince 1914 padl u Rita do zajetí. Za dva týdny se mu podařilo uprchnout a dostat se do Prahy, kde kontaktoval starostu Sokola Josefa Scheinera. Předal mu pokyny ke koordinaci zahraničního a domácího odboje a pak se přes Švýcarsko, Francii, Británii a Skandinávii navrátil do Ruska. I nadále bojoval v československých legiích a v bitvě u Zborova byl zraněn. Do svobodné vlasti se dostal jako major až v roce 1920.

Jako James Bond

Uspěl i Vladimír Vaněk, který se po přechodu fronty v prosinci 1914 v Praze sešel s Karlem Kramářem, se kterým jednal o projektu povstání v Čechách. V březnu 1915 nastoupil do rakouské armády a v září 1915 znovu překročil frontu. Trojlístek českých „Jamesů Bondů“ završuje Alois Nessy, který přešel mrazem ztuhlé Karpaty a v Liptovském Mikuláši přes biskupa Janoška kontaktoval Edvarda Beneše. Pak byl sice zatčen, ani jemu ale Rakušané nic neprokázali, a tak musel narukovat. V srpnu 1918 se mu podařilo dostat zpět k československým legiím.

Bronislav Daškevič úspěšně pronikl prvním pásmem fronty, ale od té doby zůstal nezvěstný. Josef Preisler prošel frontu u Tarnova, pak byl ale zatčen a u Krakova oběšen. Životem zaplatili i Antonín Grmela a Josef Müller, kteří postupovali společně. Teprve 9. prosince 1914 prošli nočním Krakovem, ale v Korzcowe padli do rukou policie. O tři dny později byli popraveni…

OUTDOOR SROVNÁNÍ

Drsné výkony legionářů se dají poměřit s výkony účastníků outdoorových závodů, třeba letošní únorové Horské výzvy (z Šumperka do Turnova, tedy asi 250 km). Dnešní borci jsou vybaveni moderním membránovým oblečením, péřovými spacáky, karimatkami, žďáráky, mapami, GPS… Jejich výkony to nijak nesnižuje, ale legionáři se bez toho všeho museli obejít a jejich trasa byla navíc několikanásobně delší. Měli jen vojenské pláště a snad ještě celty. Na nohou žádné zimní trekovky, ale bagančata s ovinovačkami, které se musely umět uvázat, jinak způsobovaly puchýře. Běžnou denní normou pro tehdejšího vojáka všech evropských armád bylo 40 km s plnou polní, a to opakovaně řadu dnů za sebou. Takhle rychle dokázala pochodovat třeba už v roce 1805 Napoleonova armáda přes celou Evropu od svého ležení ve francouzském Calais až k moravskému Slavkovu. A přitom i bojovat.

Text a foto: Petr Blahuš

Add Comment Register



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


9 + čtyři =

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Free mockups